Nedělní putování

Milý světe,

dneska jsem připravila povídání o nedělním výletu - směr Cangas de Onís, Covadonga a Ribadesella. Doufám, že budu schopna aspoň trochu přiblížit atmosféru a krásu těchto míst, protože jak řekla jedna má mexická kamarádka: "Jak to má člověk vyfotit, aby zachytil, jak strašně krásné to je?!" Přesně. Počasí nám sice moc nepřálo, ale když jste na tak kouzelných místech se správnou partou lidí, komu vadí permanentně roztažený deštník, promočené ponožky a rozmazaná řasenka?:)

Ráno jsme se všichni v Oviedu nalodili do dvou autobusů a vyrazili poznávat krásy Asturie. Nejprve nás čekala Covadonga, farnost umělecky zasazená do panoramatu skal, hor a vodopádu. Pokud přijedete do Asturie, tohle místo prostě musíte vidět, a to ze dvou důvodů. Za prvé, je to tam dech beroucí  a za druhé je to jedno z historicky nejdůležitějších míst pro celé Španělsko.  Historické události pojící se k tomuto místu sahají především 8. století, kdy se zde udála slavná bitva u Covadongy. Pro všechny španělskými dějinami nepolíbené, stručně osvětlím, o co šlo. (Omlouvám se všem historikům a akademikům, ale pro můj milý svět to popíšu stručně a lidově.)

Právě v těchto dobách žil jeden takový cápek, který se jmenoval Don Pelayo. Pro Španěly je to hrdina takového kalibru, že i Jánošík by mu mohl jeho slávu závidět. No, a tenhle šlechtic se nehodlal smířit s tím, že Arabové postupně obléhají směrem z jihu Pyrenejský poloostrov a taky především s tím, že by měl chodit místo do kostela do mešity, a proto se rozhodl bojovat za křesťanství a samozřejmě za svůj národ.  Plán mu vyšel, protože roku 722 díky vítězství v bitvě u Covadongy začala tzv. reconquista, což je pojem označující postupné vypuzování Maurů, arabů, muslimů, jak jen chcete, z poloostrova. Tahle bitva byla opravdu prvním krokem ke změně a bez ní by asi Španělsko dneska vypadalo úplně jinak. A to není prázdná fráze. Pokud máte trochu představu, jak vypadá architektura na jihu Španělska (spoustu arabských vzorů,maleb, stylů...), je jasné, že je naprosto odlišná od té Asturské, tady na severu, kam arabové už neměli šanci dojít, protože jim to Don Pelayo nandal. Takže jsem moc ráda, že jsem tohle místo viděla. Samotný farní kostel se mi moc líbil a měli jsem štěstí, protože zrovna probíhala mše, a tak byla naše prohlídka doprovázena zpěvy kostelního sboru, a řeknu vám, mělo to atmošku. Stejně jako průchod jeskyní, až doprostřed monumentální skály s výhledem na okolní hory, kde se nachází oltář Panny Marie. A ač vím o náboženství stejné množství informací jako třeba o činnosti zážehového spalovacího motoru, i tak mě to strašně MOC nadchlo a ráda bych se tam ještě vrátila a prošla i okolí. 

Poté jsme se přesunuli o pár kilometrů dále do městečka Cangas de Onís, které bylo hlavním městem Asturie, ještě než se jím stalo Oviedo. Nachází se zde další z důležitých památek tohoto regionu, a to slavný římský most, táhnoucí se přes řeku Sella. Most zaujme hlavně svým vzhledem, protože je takový...špičatý?:D Nevím, jak to úplně popsat, ale prostě umělcům z Karlova mostu by tam asi dost dobře nestála plátna na malování kolemjdoucích a flašinetářovi by ta jeho mašinka asi ujela. Uznávám, tímto popisem jsem to asi příliš nepřiblížila, takže mrkněte radši na fotky. Zvláštností mostu je určitě kříž, který je zavěšený v prostřední, špičaté části mostu. Právě tuto reprodukci kříže (Cruz de la Victoria) můžete vidět na vlajce Asturie, na suvenýrech všeho druhu a originál máme tady v naší Oviedské katedrále. Viděla jsem ho, ha! Zkrátka, je to nejdůležitější symbol Asturie. 

Tak teď zpět od historie a poetických popisů do konzumní reality. Před prohlídkou mostu byla asi dvouhodinová pauza na oběd a řeknu vám...tak dobře jsem se dlouho nenajedla! :D První chod - tradiční asturská Fabada, tedy fazolová polévka s párkem, kterou by ocenil jistě každý tatranský turista. Druhý chod - skvěle připravené grilované plátečky vepřového s patatas fritas, tedy takovými menšími opečenými brambůrky a česnekovým dipem. (Díky bohu za Tic tac.) Završil to dezert v podobě čokoládovo-pudinkového dortíku a já se nemohla pohnout. Je pravda, že po mých vyhlášených nápaditých receptech, osahujících většinou vejce nebo těstoviny, byla tohle dost dobrá změna! 

Poslední zastávkou našeho výletu bylo krásné přímořské městečko Ribadesella. Ze všech tří destinací, které jsme ten den navštívili bylo tohle město můj favorit. Představte si procházku podél pobřeží, které lemují romantické domečky, za nimiž se tyčí obrovské hory, jejichž vrcholy jsou zahaleny v mlhavém oparu. Když ještě přidáte útes na jehož vrcholku stojí malý kostelík s výhledem na celé město (který vypadal jak z filmu Mamma Mia) a nekonečné moře, máte chuť si lehnout na zem, kopat nožičkama a řvát, že už tam chcete zůstat navěky. Vaše důstojnost vám to ale nedovolí, a tak se jen kocháte a snažíte se zachytit každý okamžik objektivem foťáku, což jak již zmínila má kamarádka, je nemožné.

Když jsem u těch přátel a jejich mouder, musím přidat historku s mým mexickým kamarádem, který je pořád usměvavý, takový extrovertní typ a vůdce naší bandy. Když jsme se dali do řeči právě na nedělním výletě, všimla jsem si, že má na krku brutálně velký cucflek a protože jsem pořádně drzé děvče, neváhala jsem na to náležitě upozornit a trochu ho poškádlit. Když jsem se tedy zeptala, kdeže k tomu přišel, jeho odpověď zněla: "To je šrám z války." Zajímalo mě tedy, jestli byla bitva aspoň vítězná, když už utrpěl tak vážné válečné zranění. A poetická odpověď tohoto jindy lehkovážného chlapce mě překvapila, když s totálně vážnou tváří řekl:  "Samozřejmě. V téhle válce se neprohrává... ale často se trpí." No má pravdu, předseda, ne?

Náš výlet jsme završili v jedné hospůdce v tomto krásném přímořském městečku, ne protože by byla nějak krásná, ale protože byla jediná otevřená. Neděle, Španělsko, je to jasné, řekla bych. S tím se vlastně pojí jedna věc, která mě tady velmi překvapila, a to otevírací doby bankovních ústavů. Když chodím na devátou do školy, všude je zhasnuto a JEŠTĚ nikdo nepracuje. A když jdu o půl třetí odpoledne ze školy, UŽ nikdo nepracuje. Že já se líp neučila tu matiku, to je mi život. 

Do Ovieda jsme se vrátili kolem desáté večer unavení, zmrzlí, ale spokojení. A už teď se těším na víkend, až vyrazím do Cantabrie. Určitě zase podám report, i když zase s nějakým zpožděním, je mi to jasné. Třeba tenhle článek jsem chtěla napsat již včera večer, ale zabránili mi v tom moji spolubydlící. Australanka dostala asi v jedenáct večer nápad upéct brownies, protože na ně prostě měla chuť.:D My ostatní, sledující společně film, jsme její odhodlání podporovali z gauče a řeknu vám...byly bezkonkurenční. Tak jsem si ten byt, myslím, vybrala dobře. :D Ve škole už se začíná makat a já mám problém - nemám zvýrazňovače. Zítra nějaké koupím a pak už jen "se učit, se učit, se učit." Ale ačkoliv Básníci o iluze přišli, nebojte, vy o tyto pravidelně nepravidelné příspěvky nepřijdete!

Tak zas někdy, milý světe!