Milý světe,
jsem tu s dalším příspěvkem! Tento týden byl ve znamení
vyřizování a papírování. Mír za padlé stromy. Naštěstí už je vše vyřešeno a já
se stala konečně po třech týdnech oficiálním studentem této univerzity:D Teda
skoro. Aby to zase nebylo tak jednoduché, tak jim tady klekl registrační
systém, takže ještě čekám na přihlašovací údaje ke školnímu portálu, kde jsou
umístěny všechny materiály, které potřebujem do hodin. Pecka! Mañana, mañana
dostalo nový rozměr. Nicméně hecker nejsem, čaroděj z Bradavic taky ne, takže
prostě techniku nepřečůrám a nezbývá mi než čekat a dělat si kamarády mezi svými španělskými
spolužáky, aby mi posílali materiály. :D
Co se týče dalších
všeobecných informací, svítí tady slunce, vypadá to, že mě konečně opustila
chřipka a vařím. Jo. Jednou to přijít muselo,
i když jsem se této činnosti vyhýbala, jak politici majetkovým přiznáním.
Kvalita pokrmů se odvíjí od mých schopností, výše stipendia a času stráveného u plotny, takže na michelinskou hvězdu to
nebude, ale vdávat už bych se mohla. :D
Když už jsem u toho jídla, tento týden proběhly opět dva
večery s jednohubkami, o kterých už byla zmínka dříve. Účast hojná, jednohubek
málo, nových seznámení mnoho a rozdaných seznamovacích pus nespočet. Tyhle akce
jsou super, prostě korzujete po baru s vínečkem v ruce a povídáte s
kýmkoli, kdo se vám namane do cesty při běhu za poslední jednohubkou. A že to
jsou často plodné konverzace! Za poslední týden jsem stihla probrat třeba
dodatek k ústavě USA, práva gayů a lesbiček, muslimské tradice, americké
školství, politickou situaci v Turecku, historii Sovětského svazu, slovní
zásobu latinskoamerické španělštiny, zdravotnictví v Peru, praní barevného
prádla anebo zvrhlý život Charlieho Sheena. A pak vám vlastně váš vlastní život
přijde totálně nudný, protože některé historky a kulturní rozdíly jsou
jednoduše neskutečně zajímavé. Tak snad pro Vás bude aspoň trochu zajímavý
následující report z minulého cestovatelského víkendu. Jdem na to. Jirko
Kolbabo, třes se!
Náš cíl byl jasný - Cantabria, tedy sousední region. (Napadlo
mě hodit tady mapku severního Španělska pro zeměpisné nadšence nebo unavené
čtenáře, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od textu.)
První (ještě asturskou) zastávkou našeho výletu byly Bufones
de Pría. Bufones jsou vlastně takové přírodní komíny v útesech. Když je moře v
přílivu, komíny se naplní a voda začne nahoře na útesu stříkat do výšky
několika metrů. Takže takové gejzíry. Jenže, moře není cirkus ani divadlo, kde
si zaplatíte představení a pak už se jen bavíte. Bohužel jsme neměli štěstí a
gejzíry neviděli. Koho by to zajímalo, tak to vypadá asi nějak takhle. VIDEO
Nicméně krajina kolem vypadala rovněž skvěle a vlastně taky trochu
tajemně a strašidelně. Edgar Allan Poe a jiní umělci-depkaři by byli ve svém
živlu. Suchá, kamenitá krajina, nikde ani živáčka, poletující havrani, zima a
šedé nebe. Ale jak říkám, mělo to něco do sebe.
Poté náš autobus již překročil hranice Cantabrie a naší
další zastávkou bylo krásné středověké městečko Santillana del Mar. Tady se
nachází krásný románský kostel, spoustu dobových hospůdek a obchůdků, a
starodávná atmosféra tady dýchá z každé dlažební kostky.
A právě v okolí tohoto městečka se nachází jedna z
nestarších památek zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO, jeskyně
Altamira. Zde byly na konci 19. století nalezeny pravěké nástěnné malby.
Všichni určitě znáte fotky zdejšího jeskynního stropu pokrytého symboly zubrů,
prasat, laní a jiné všemožné zvěře. Musím říct, že ačkoliv mě pravěk jakožto historické
období nechává chladnou, byla jsem natěšená jako malé dítě, protože je to
prostě vzrušující vidět tak strašně staré umění!! Navíc jsem před pár měsíci
četla článek o tom, že se Altamira po asi 20 letech znovu otevírá pro
návštěvníky. A to, že jsem měla být jedním z nich, mé natěšení ještě podpořilo.
Náš autobus zastavil před moderní budovou muzea, které je věnované Altamiře a
celému tomuto období a my vstoupili dovnitř, kde už čekali security muži, kteří
nás upozornili, že do jeskyně nesmíme brát žádné nápoje, nesmíme fotit a musíme
si odložit batohy do skříněk. Pak už se nás ujala průvodkyně a nejprve nás
zavedla do promítacího sálu, kde jsme shlédli krátký dokument o Altamiře. No,
nechci být zlá, ale neandrtálci, kteří se v jeskyni u ohně baví plynulou
španělštinou mě fakt rozesmáli. :D Nevím, proč prostě nedělali "huhuhaha" nebo
tak něco, aby měl divák pocit, že to takhle opravdu mohlo být.
Nevadí, to mé vzrušení z návštěvy tak úžasné památky
nezničilo a já se nemohla dočkat, až konečně vstoupíme do jeskyně. A pak to
přišlo. Vešli jsme tam. ALE! V jeskyni se nacházely kovové rampy po kterých chodili
návštěvníci a stěny byly nasvícené LED žárovkami. A já si říkala, že po
ukecaných neandrtálcích, ještě taková kombinace moderních prvků totálně brzdí
jakoukoliv snahu vcítit se do tehdejší doby. Ale pořád ve mně byla naděje, že až
vstoupíme do sálu s malbami, začnu nasávat tu správnou atmošku. Jenže ne. Byli
jsme tam, já koukala na žlutý strop pokrytý bizony a říkala si: "Sakra,
to je nějaké divné, to je nějaké moc čisté!" Pak přišla kamarádka a
prohodila: "Celou dobu mi vrtá
hlavou, jak postavili nad tou jeskyní tu obrovskou moderní budovu muzea."
A když jeden odvážný Ital neváhal a dotkl se jedné ze stěn, bylo jasné, že
tohle OPRAVDU není Altamira, ale jen její kopie. Zní to až neuvěřitelně, ale většina
z nás opravdu pochybovala, jestli jsme v originální jeskyni nebo ne. Ta
bezpečnostní opatření, sem tam kapající voda a přesná reprodukce stropu s
malbami udělala ze skupiny univerzitních studentů blondýny. :D Nicméně na
konci prohlídky už bylo vše jasné a já byla zklamaná. Vlastně jsem viděla
malby, které namaloval nějaký machr žijící ve 21. století, a ne žádný neandrtálec
kdysi dávno. Takže pro mě hodnota nula, bo jak zpívá náš Jaryn Nohavica: "...co
není stopro, to mě vždycky smolí." Tak nějak. Pak jsme ještě dohledali nějaké články na
internetu a prý se do té pravé jeskyně dostane asi tak pět šťastných za rok,
takže otevřená opravdu je, ale jen pro vyvolené. No, po netryskajícíh gejzírech a falešné
jeskyni už jsme si mysleli, že nás nic překvapit nemůže, ale jo. :D
Naše skupina dojela do Santanderu, přístavního města, kde jsme se ubytovali v
hostelu a pak nás čekala prohlídka okolí vedená santanderskou erasmáckou
organizací. Prohlídli jsme si město a musím říct, že se mi moc líbilo. Je sice
pravda, že Santander nemá v podstatě žádné historické centrum na jaké jsme zvyklí
z Prahy nebo Olomouce, ale to všechno nahradí pohled na moře, zasněžené hory a romanticky
vyhlížející promenádu u pláže. Poté jsme se odebrali na hotel a chystali se na
večeři, kterou pro nás domluvila santanderská organizace. Byli jsme celí
natěšení na normální jídlo po celém dni na sendvičích a taky na pití co hrdlo
ráčí. Už při vstupu do restauračního zařízení, jsme ale byli lehce zaskočeni.
Pojmenovala bych to jako druhořadé bistro, kde byla v druhém patře místnost
určena pro setkávání zdejších erasmáků. Tam se nacházely plastové židličky, asi
tři stolky a když se začalo donášet víno a pivo v plastových nádobách a jídlo
nikde žádné, musela jsem se hodně snažit, abych skryla překvapení. Poté přišla
první várka jídla - jeden talíř sendvičů! Deset sendvičů na čtyřicet lidí...
tady někdo nedával pozor v matice. Za několik desítek minut druhá várka
sendvičů! Pak třetí! Čtvrtá! Nic jiného totiž v nabídce nebylo. Po třetí
obložené bagetě/chlebu/jakkoli chcete už nikdo na další chuť neměl. Chápu, že
chléb je boží dar, ale milý Bože, kolik bys byl schopen sníst chleba za jeden
den?!:D Nebudu ani zmiňovat náplně v podobě jednoho plátku sýra nebo něčeho, co
se blížilo našemu jelitu. Průšvih byl v tom, že jsme každý za
"večeři" zaplatili dopředu deset euro, a já bych řekla že hodnota
toho, co jsem projedla byla tak dvě eura. Smutné. Zklamané jsme odcházely na
hostel, ale protože se nás na výletě sešlo 5 češek, s humorem a ironií nám vlastní
jsme celou situaci braly s nadhledem a z osudného večera vzniklo spoustu
hlášek. Určitě zase někdy společně zajdem na chleba s jelitem. :D
Druhý den už se vyvedl o poznání lépe. Od rána až do
odpoledních hodin jsme se procházeli po Santanderu, především po jeho asi
nejkrásnější části - Magdalenině poloostrově. Je to opravdu kouzelné místo. Jen
pár minut pěšky od pulzujícího centra města se nachází tento poloostrov, pokrytý
zelení a parčíky jako stvořenými na piknik. Poloostrov je lemovaný nádhernými
plážemi a všechno to dokresluje pohled na palác, tyčící se na samotném vrcholu
tohoto poloostrova, který se nyní používá
pro univerzitní účely. Lidi tam chodí běhat, venčit pejsky, fotbalisti na pláži
udržujou formu nebo se místní jen tak procházejí. Tohle je pro mě synonymem
ráje. Pokud navštívíte Santander, tuhle oázu klidu musíte vidět! Navíc je zde
mini zoo, kde můžete omrknout tučňáky a tuleně. :D To jen tak někde nemají.
Celkově bych Santander
zhodnotila jako město, ve kterém bych si s klidem dokázala představit žít.
Moderní čisté město, kde máte vše nadosah, a když Vás přestane bavit obrážet
módní obchody a kavárny, utečete na nekonečně dlouhou písčitou pláž, kde můžete
hodiny a hodiny koukat na moře a zasněžené vrcholky hor
v dáli. Perfektní kombinace.
Poté jsme pokračovali do malého městečka Comillas, jehož
hlavní zajímavostí je, že se zde nachází budova, kterou postavil slavný Antoni Gaudí.
El Capricho, jak se budova jmenuje, září všemi barvami, jak je to pro Gaudího
architekturu typické. Dále tu určitě stojí za vidění hřbitov, na jehož místě
stál původně kostel, který se pak zřítil
a dnes jsou tady k vidění pouze obvodové zdi, anebo Palacio de Sobrellano,
krásný palác z dílny jednoho katalánského architekta.
Poslední zastávkou našeho výletu byla snad nejmenší a
nejroztomilejší pláž, jakou jsem kdy viděla - pláž Gulpiyuri. Rozhodně zajímavý přírodní úkaz. Z jedné
strany pláže jsou zelené louky, z druhé vysoký útes, a teprve až za ním je širé
moře. Takže tohle je vlastně takový mořský bazén uprostřed zeleně.
Myslím, že za dva dny jsme toho stihli opravdu hodně, a i
když se výlet nevydařil úplně podle vysněných představ, stejně stál za to. Ta
příroda tady na severu Španělska je fascinující a na den plný sendvičů budeme
ještě dlouho s láskou vzpomínat.
Dneska v noci se chystám na velký karneval, který probíhá ve
městě, vzdáleném asi 30 kilometrů od Ovieda, takže se těším.
Jo, a na večeři beru sendvič.
Tak hezký víkend, světe.
Žádné komentáře:
Okomentovat