Od krav ke lvům

Milý světe,

ne, nestal se ze mě ani pastevec ani cirkusák, jak by se mohlo z nadpisu zdát. Stále jsem ještě pilným studentem zdejšího ústavu, což mi připomíná, že se musím podělit o dnešní historku ze školních lavic ještě než se vrátím k těm kravám a lvům. :D 

Dneska jsme psali dílčí test z předmětu Komunikace v angličtině. Tenhle předmět je rozdělen asi na deset skupin, každá má jiného učitele, ale všichni psali test v jeden den a jedné učebně. Když se asi po patnácti minutách hluku a zmatku konečně všichni usadili na svá místa, tři učitelé, kteří na nás dohlíželi několikrát zdůraznili, že je důležité napsat nejen své jméno, ale i skupinu a jméno učitele, aby si každý mohl opravit testy svých oveček. Všech asi sedmdesát hlav souhlasně přikyvovalo. Když se test blížil ke konci, profesor ještě jednou  pro jistotu připomenul, že je opravdu nezbytné napsat na test jméno svého vyučujícího. A hle, jeden takový Plha úplně v poslední lavici, který shodou okolností patřil do skupiny tázajícího se profesora, se najednou probudil a do toho hrobového ticha se tónem hodným restauračních zařízení třetí cenové kategorie zeptal svého vyučujícího: "Ježiš, a jak že se to jmenuješ???" Ještě tomu chybělo "hele vole", říkala jsem si. Třída plná Španělů propukla ve smích a já dojemně zavzpomínala na Igora Hnízda.  Rákoska ale nebyla po ruce, takže vyučující celou situaci vyřešil s humorem a odvětil: "Fernando. S příjmením tě ani obtěžovat nebudu. Těší mě po měsíci a půl." Chlapec spokojeně dopsal test a dokonce i se jménem svého vyučujícího ho odevzdal. :D Ale to byla jen taková perla, obecně musím říct, že španělští univerzitní studenti jsou mnohdy vychovanější než ti čeští. Málokdo si dovolí polohlasně se bavit, jíst, spát, číst nebo dělat cokoli jiného, jak to u nás mnohdy bývá. Taky jsem si všimla, že si do notebooků píšou zápisky v dlooouhých větách, místy se zdá, že si píšou vážně každé slovo, které vyučující řekne a zápis z hodiny pak vypadá jak kapitola románu připravená na zaslání do vydavatelství. Ale co je na nich třeba fakt ocenit, tak to, že se v hodině aktivně zapojují, vyvolávají debaty, nebojí se zeptat a podobně. Takové to klasické české hrobové ticho, když vyučující položí otázku, tady nehrozí, to se mi strašně líbí. (Sakra, právě jsem napsala odstavec o zdejším školství a ne o původně zamýšleném tématu, vypadá to, že mám zabíhavé myšlení, to už bude diagnóza. Ještě než začnu gůglit, kde je tady nejbližší psycholog, aby mě toho do příštího článku zbavil a já psala stručně, konečně se vrátím k tomu zvířectvu z nadpisu. )

V sobotu ráno jsme vyrazili z naší milé upršené Asturie, pro kterou není typičtější zvíře nežli kráva, do vedlejšího regionu, nesoucího lva už ve svém názvu, Kastilie a Leónu (Castilla y León).  Tato autonomní oblast je největší ze všech španělských autonomních oblastí, a tak je jasné, že je toho tady mnoho k vidění. Již minulý víkend jsme tady navštívili Ponferradu a Astorgu a tento víkend další dvě luxusní destinace - Las Médulas, dech beroucí přírodní památku UNESCO a taky hlavní město tohoto regionu - León. 

Las Médulas jsou oranžové skalní hroty, tyčící se nad pohádkově vypadající zelenou krajinou. Kdysi tady Římané těžili zlato. Hodně zlata!  Aby se k němu ale dostali, museli srovnat se zemí obrovské kopce a jako pozůstatky těchto akcí zůstaly právě tyto strmé skály. Těžba spočívala v tom, že se skála navrtala mnoha vrty, pod horou se vybudovaly kanály, pak do vrtů napumpovali vodu, a když to vytýkalo ven do těch připravených příkopů a kanálů, už bylo celkem jednoduché zachytit zlatá zrna. Průšvih byl trochu v tom, že když voda vytékala, občas se zřítil opravdu velký kus hory, takže je jasné, že zde muselo být zavaleno spoustu horníků. Tož, zlatý Landek a naše černé zlato. Každopádně, na konci 3. století zde těžba skončila, těžko říct proč, zda protože už došli zdroje nebo pracovní síla a tahle oblast byla tak nějak zapomenuta. Své slávy se znovu dočkala v roce 1997, kdy byla celá oblast zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. A rozhodně zaslouženě. My tady udělali asi tří kilometrové kolečko s průvodkyní a viděli jsme právě tu hlavní atrakci, strmé skály, ale ta oblast je opravdu veliká a vede tam spoustu turistických cest, takže vzít baťoh, sváču a projít si to, musí být vážně super! Tak připravit nějakou rychlou sváču, milý světe, a hurá aspoň na fotky:

Naší druhou zastávkou byl León. Nejprve jsme se ubytovali v hostelu, který byl skromný, ale na jednu noc to bylo úplně dostačující. Na pokoji jsme byli dvě Češky, kamarádka z Taiwanu a německo-turecký kamarád, který byl vůdce naší grupy. Tohle složení bylo vážně super, protože jediný muž v naší partě se o nás staral jak o princezny. A ostatní účastníci zájezdu byli taky skvělí. Myslím, že to jestli se výlet povede nebo ne, vůbec nezáleží na místě ani na počasí, ale na těch lidech, co se sejdou, a tady to bylo moc fajn. Když jsme vyráželi na prohlídku města, už se stmívalo, takže historické centrum v čele s nasvícenou katedrálou vypadalo prostě kouzelně. 

Poznávání památek jsme si nechali na druhý den a ten večer zasvětili spíše poznávání atmosféry. Červené víno, jednohubky, příjemný bar a dobrá parta byla super kombinace. Ve městě to žilo, lidé povídající si na ulicích se sklenkou piva nebo vína, hospůdky plné k prasknutí, prostě živé město. To je León, to je Španělsko, to je pohoda. Tahle nezaměnitelná atmosféra mi bude doma, v mém černém spícím městě, hodně chybět. Před půlnocí jsme se rozhodli vyměnit alkohol za horkou čokoládu a v místní čokoládovně si dopřáli churros s horkou čokoškou. To je prostě španělská klasika. Jsou to takové sladké smažené dlouhé tyčinky,někdy teda i kroužky, které vám donesou teplé a vy si je namáčíte ve výtečné horké čokoládě. Ideální jídlo na půlnoc, které by Kateřinu Cajdhamlovou asi položilo. :D Když jsme okusili vše z Leonské atmosféry, odebrali jsme se na hostel a ráno vyrazili objevovat město. 

Naši první zastávkou byla Casa de Botines, což je budova postavena našim starým známým Antonim Gaudím. Dnes v ní sídlí jedna banka. No, ráda bych popsala architektonický styl téhle budovy, ale to je u Gaudiho téměř vždy nemožné, protože obsahuje prvky hned několika stylů. Co je ale  stoprocentně jasné, že poznáte, kdo byl jejím autorem, protože Gaudího rukopis (stavbopis?) je nezaměnitelný. Spolu s palácem v Comillas a palácem v Astorze, o kterých už byla řeč v dřívějších článcích, je tohle třetí a taky poslední Gaudího stavba, která se nachází mimo Katalánsko a především jeho milovanou Barcelonu. Takže když už jsem viděla všechny tyhle tři externí, tak teď by to chtělo zajet do té Barcelony a můžu se považovat za skalní fanynku tohoto slavného architekta. :D To sice nejsem, ale i přesto jsem mu byla sympatická, když jsme pokecali na lavičce před touto budovou. Seděl si tam jak pán. 

Další zastávkou byla Catedral de Santa María. Tato leonská katedrála je nepřehlédnutelnou dominantou města a svou krásou by mohla konkurovat Notre-Damu nebo naší Svatovítské katedrále. Taky má neméně zajímavou historii. Na jejím místě stál za doby Říma o poznání menší chrám, a tuhle gotickou podobu začala dostávat až od třináctého století. Záměrně říkám "OD 13. století", protože na této katedrále je zajímavé, že se stavěla postupně od této doby až do 15. století v gotickém stylu a v šestnáctém a ž osmnáctém století se na ní vystřídalo mnoho architektů, kteří přidali, co zrovna letělo ve světě architektury. Takže dneska má katedrála dvě věže, které ale nejsou totožné a prvky na katedrále rozhodně nejsou zrcadlově symetrické. Ale řekla bych, že jí to rozhodně neubírá na kráse, nýbrž přidává na zajímavosti. Vnitřek katedrály je prostě nepopsatelně nádherný a je to asi jedna z nejhezčích a nejmajestátnějších staveb, jakou jsem kdy viděla. 

Poté jsme pokračovali k další slavné památce v tomto městě, a to k Bazilice svatého Isidora. Tato románská bazilika sice není tak velká jako katedrála, ale je neméně významná. V královském panteonu, který se nachází uvnitř jsou pohřbeni někteří leonští králové a historie tady dýchá z každé stěny.

Když jsme poobědvali v příjemné hospůdce, vyrazili jsme směr Astorga, městečko, které jsem již navštívila minulý týden. Jelikož bylo hezčí počasí než ten předchozí víkend, tak dodávám ještě fotku římských lázní. Co jsem možná minule nezmínila, tak to, že město je známé svými cukrářskými výrobky a čokoládou. Takže je tady nespočet obchůdků, kde můžete koupit kvalitní čokoládu se všemi možnými příchutěmi, takže si připadáte jak u Karlíka v továrně na čokoládu. Taky tady najdete, stejně jako na většině míst Kastilie a Leónu a vlastně ve všech regionech tady na severu Španělska upozornění na Svatojakubskou cestu, zapsanou na listu UNESCO. Je to poutní cesta do Santiaga de Compostela ke hrobu sv. Jakuba, trvá strašně dlouho, zničíte při tom nejedny boty, ale prý to fakt stojí za to. Takže když někde uvidíte nějakého poutníka s batůžkem poblíž modré značky se sluníčkem, pravděpodobně kráčí do Santiaga. 

No, a my už jsme se pak vraceli za tmy do Ovieda a já přemýšlela o tom, jak je cestování strašně super. A taky že už je fakt březen! 

Tak si ho i ty užij, milý světe.