Střípky z poslední doby

Milý světe,

dneska jsem se rozhodla napsat takový článek o všem možném, co se za poslední dobu událo, co mě zaujalo, co mě potkalo, a tak. Prostě to nebude jako vždy sklenice naplněná tradičním koktejlem s popisem nějakého výletu nebo týdne, ale spíš taková rozbitá sklenice od piva, jejíž střepy jsem sesbírala z podlahy, a ač jsou některé velké a jiné zase drobné, všechny jsou stejně důležité, aby se z nich ta sklenice mohla znovu slepit a vzniknout tak nezapomenutelné zážitky a nějaké to blogové psaní.

První střep - kytara, oheň a buřty

Tento čtvrtek opět probíhal večer s jednohubkami, což je tradiční povídací setkávačka erasmáků nad jednohubkami a dobrým pitím. Bohužel výběr baru nebyl úplně šťastný, účast nepříliš hojná, a tak mě snad poprvé tento večer nenadchnul. Nebyla jsem naštěstí sama, kdo sdílel tento názor, a tak jsme se parta asi 8 holek rozhodly, že změníme lokál. Nevěděly jsme kam jít, takže jsme zvolily strategii - tam, kde bude hudba, zapadnem. A nebylo to ani tak těžké, protože zvuk sametového hlasu a kytary působil na naše uši jako magnet a my neváhaly ani minutu a vstoupily do příjemné útulné hospůdky, kde probíhal živý koncert nějakého Pabla.  Něco pro mě... živá hudba,Španěl jen s kytarou a mikrofonem, příjemné prostředí a ještě příjemnější styl hudby. Když se do baru nahrnula tahle multikulturní kombinace děvčat, sám zpěvák vypadal, že je poměrně překvapen, protože jeho publikum do té doby tvořili pouze jeho přátelé, rodina a obsluha baru. S postupujícím večerem začal být zpěvák, konzumující asi čtvrté pivo, a jeho kamarádi, vřískající z plných plic refrény jeho písní, v náladičce a atmosféra byla tak kouzelná, že poslední píseň už zpívala se zpěvákem celá hospoda. Takže se z toho nakonec vyvrbil super večer, protože prostě, kde je kytara, tam je dobře. Navíc celý prostor osvětlovaly svíčky, takže už  chyběly jen ty buřty a bratři Nedvědi by byli ve svém živlu. :D Na Stánky naštěstí nedošlo, a tak i já byla ve svém živlu, a to i bez buřtů. Jsem si jistá, že příští týden, do téhle hospůdky zavítám znovu a poslechnu si další písně tohohle talentovaného umělce.

Druhý střep - perníková chaloupka

To jsem tak jednou přicházela domů, a již na chodbě můj (zde věčně ucpaný) nos zavětřil vůni perníkového těsta. Když jsem vstoupila do kuchyně, spatřila jsem plech perníčků, které už čekala jen poslední úprava - zdobení. Moje spolubydlící Angličanka, která je tady na praxi v jedné španělské škole, kde učí angličtinu, měla totiž druhý den rozlučku s nějakou kantorkou, která odchází do důchodu a rozhodla se, že jí upeče sladkou dobrotu na rozloučenou. Protože tady ale žijeme se třemi hladovými chlapci, věděla, že nechat plech s perníčky jen tak na lince je stejně riskantní jako nechat nezamčené kolo v Ostravě-Vítkovicích. A tak chytrá britská horákyně přidala k perníčkům ceduli s nápisem: "Prosím nesahat, příště upeču víc jen pro vás." Hned vedle se objevil další vzkaz, pravděpodobně od jednoho z kluků s nápisem: "OK"... Pak ale další spolubydlící dopsal: "A co když je sním, aniž bych na ně šáhnul?" Perfektní. :D A já myslela, že nejvíc vyčůraní jsme my Češi. Ne. Nicméně, mě tohle opravdu rozesmálo a musela jsem pořídit fotku. A jako bonus, nám naše pekařka každému udělala jeden perníček ozdobený počátečním písmenem našich jmen. Várka pro nás sice neměla tak krásné tvary, ale vůbec to nevadilo, protože to bylo opravdu výborné! Já tu naši partu prostě miluju.

Třetí střep - uvidíme se zítra

Chodím na dva předměty s jedním zahraničím studentem. Je moc sympatický. Umí skvěle španělsky. Skvěle se s ním povídá a nikdy se s ním nenudíte. Je z Egypta. A...  je nevidomý. Tenhle usměvavý kluk s bílou hůlkou je jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem tady potkala. Vůbec jsem si dřív nevšimla, že se mnou chodí do třídy a zaznamenala jsem ho až na jazykovém kurzu, kde je v jedné třídě podstatně míň lidí než na nějakém normálním předmětu. Často ho doprovází jedna jeho kamarádka, ale v ten den, kdy jsem ho zaznamenala, byl ve třídě bez kamarádky. Když skončila hodina, poprosil jednu slečnu, jestli by ho nevyvedla ze školního kampusu, kde je spoustu nástrah od špatně otevíratelných dveří přes strmé schody. Slečna ho dovedla až na hlavní ulici, kde se rozloučili a každý šli svou cestou. Jenže kam vede cesta nevidomého člověka? Většinou do neznáma, řekla bych. A tak si to Egypťan štrádoval přímo prostředkem křižovatky a všechna auta ochromeně stála a všichni zmateně čekali, co se bude dít. Když jsme s mou německou kamarádkou najednou zaznamenaly z protějšího chodníku celou nebezpečnou situaci, rozběhly jsme se kamarádovi na pomoc s děsem v očích a hlasech, že se mu mohlo něco stát. On byl ale totálně v klidu a řekl: "To, že nevidím já je, neznamená, že oni nevidí mě!" Je jasné, že takový člověk se do podobných situací dostává každý den a je na to zvyklý, ale přece jen jsem v jeho hlase poznala malé...otřesení. Jelikož jsem s ním měla víceméně společnou cestu domů, měli jsme možnost si popovídat a já získala zase úplně novou zkušenost v dorozumívání se v cizí řeči. Když člověk mluví v cizím jazyce, je jasné, že si při věcech, které neumí rychle vyjádřit, pomáhá gesty a mimikou. V tomhle případě je to ale nemožné. Váš jediný nástroj je hlas, emoce v něm, intonace a přesná sdělení. Naše povídání se chýlilo ke konci, protože se naše cesty k domovům rozdělovaly. Já převedla kamaráda přes poslední křižovatku a věděla jsem, že se již dostane v pohodě domů, protože zná po šesti měsících Oviedo mnohem lépe než mnozí jiní erasmáci. Rozloučil se se mnou se slovy: "Uvidíme se zítra!", a nejen tahle poslední věta mě donutila přemýšlet a znovu mi připomněla, že mé problémy, které jsem tady na začátku pobytu měla, byly fakt nepodstatné maličkosti. A taky jaké mám štěstí, že můžu mít za kamaráda tak optimistického, zábavného a inteligentního člověka.

Čtvrtý střep - lekce praktické němčiny

Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Můžu být Češkou, vychutnávající si pivo a svíčkovou, můžu být Britkou, popíjející čaj o páté, můžu být Španělkou vlnící se do rytmu flamenca. Můžu být tak asi na tři vteřiny šarmantní Francouzkou, než dojde na konverzaci o něčem jiném než o mně a mých zájmech :D, ale určitě nemůžu být ukecanou Němkou. To vím zcela jistě. Z němčiny umím jen větu "Já mám hlad," a " Já jsem pako." Zdejší Němci říkali, že to pro přežití v jejich zemi stačí, ale já bych teda ráda uměla i něco víc namakanějšího. Bohužel se obávám, že má šedá kůra mozková již není schopna pojmout německé členy a nejrůznější složeniny, přesto jsem ale udělala krok kupředu a rozšířila si slovní zásobu o jeden německý výraz. To jsme tak byli s Němcema na večeři a protože se občas neubránili přejít ze španělštiny do němčiny, mé ucho zachytilo staré známé slovo "šnicl"...jasnýýý, to je řízek, to ví přece každý. Tak jsem se zeptala jestli jsem slyšela dobře a jestli má řízek nějakou souvislost s tou pizzou, kterou jsme právě dojedli. Němec mě zasvětil do tajů jejich konverzace a říkal, že nezmiňoval jen řízek, ale ještě jedno slovo k tomu a celé spojení pak znělo "šnicl koma" (omlouvám se němčinářům za tento chabý fonetický přepis:D).  Když viděl můj nechápavý výraz, neváhal mi dovysvětlit, že tohle je výraz pro stav, kdy se přecpete nějakým jídlem a jste zralí si jít lehnout a spát. Takže jste vlastně v takovém řízkovém komatu, ačkoliv jste neměli ani řízek, ani nehodu na D1. Od teď zařazuji do svého slovníku metafor a přirovnání. Ať žije němčina!

Pátý střep - lekce (ne)praktické španělštiny

I ve španělštině jsem si slovní zásobu rozšířila. Existuje nějaká španělská píseň, kde dotyčný zmiňuje asi 13 výrazů pro penis. Můj trochu ulítlý kamarád Španěl trval na tom, že takovou píseň prostě musí umět každý, takže jsme všichni přítomní zpívali tuto čistě vzdělávací píseň uprostřed města. No, příště bych prosila rozšířit slovní zásobu o něco trochu víc použitelnějšího. :D Ať žijou německé řízky.

Šestý střep - piknikové odpoledne

Tento týden došlo v Oviedu k velké změně. Ač je to neuvěřitelné, ve středu jsme všichni s radostí odhodili deštníky, které jsou tady nezbytným módním doplňkem a vyměnili je za sluneční brýle. Bylo tady tak krásně, že jsem byla celý týden tak nabitá pozitivní energií, že bych mohla postavit vlastní elektrárnu a konkurovat ČEZu. Schválně jsem vyhledávala co nejvzdálenější cíle, kam po škole zajít, abych vstřebala co nejvíc vitamínu D ze sluníčka. Dneska se teploty vyšplhaly snad k sedmadvaceti stupňům, já vyhrabala svůj opalovací krém, který jsem dostala před odjezdem spolu s antibakteriálním gelem a blicími pytlíky (díky děvčata!) a vyrazila s mými dvěma kamarádkami na piknik do místního parku. Původní plán, že se budeme učit, číst a podobně padl, protože jsme prostě ženské a musíme si všechno povyprávět. Když máte k holčičí debatě ještě ovoce všeho druhu, čokoládové dobrotky a před sebou pohled na obrovské zasněžené hory, ačkoliv vy sedíte v krátkém rukávu a sluníčko vám pálí do zad, nemůžete si na nic stěžovat. Tohle je pro mě ráj. Když jsem byla v Anglii, strašně mě nadchlo, jak si místní udělají o víkendu čas, připraví bagety, dobroty nebo třeba šáňo s jahodama a vyrazí s dekou do parku, kde si užívají čas se svou rodinou na čerstvém vzduchu. V Česku si takový čas sami pro sebe udělat moc neumíme a navíc mám obavu, že kdyby mě někdo viděl ležet v mém městě na trávě, volá záchytku, v lepším případě záchranku. :D Moc jsme si to užily a já si ověřila, že i tady na severu můžem občas zažít  to pravé španělské teplo.

Sedmý střep - focení

To jsme tak jednou měli hodinu lingvistiky a nás profesor, zábavný chlapík, který umí napodobit snad všechny přízvuky španělštiny od Mexika po Chile nakráčel do třídy se svým tabletem a sdělil nám, že jestli jsme pro, tak bychom se mohli jít vyfotit před školu, když je tam tak hezky! Celá třída se sebrala, naaranžovala se na schody před školní budovu a pan učitel si nás spokojeně vyblejsknul. Naše poměrně zaskočená skupinka erasmáckých studentů neprotestovala, a celé situaci se smála. Doteď nechápu důvod, proč pančtel toužil vlastnit naši fotku a když jsem se ptala jedné španělské spolužačky jestli je tady tohle jako normální, odvětila, že "fakt ne, ale co, aspoň jsme se před rozbory latinskoamerické španělštiny trošku provětrali." :D  Situaci zakončil již ve třídě profesor, když s úsměvem na tváři dodal: "A jestli tu fotku chcete, tak mi napište mail." No, a já myslela, že mě tady už fakt nic nemůže překvapit... :D

Osmý střep - mlčeti zlato

Jsem typ člověka, který často rychleji mluví než přemýšlí. Taky, i přesto že studuju jazykovědný obor,dělám často chybu ve volbě správných otázek, což vede  často k nejedné prekérní situaci. Když jsem se seznamovala s mou kamarádkou z Asie, o které byla řeč v minulém článku, chtěla jsem zamachrovat, že nejsem jako ta většina Evropanů, která nepozná rozdíl mezi Japoncem, Vietnamcem, Korejcem nebo Číňanem. Při mých cestách jsem už potkala dost lidí z Asie a myslím, že už jsem schopna podle jména, rysů a podobně rozdíl aspoň trošku rozlišit. Když jsme se tedy představovaly, neváhala jsem sebejistě nadhodit: "Ty budeš asi z Číny, že?" Její odpověď ale zněla: "No, to ROZHODNĚ NE! Já jsem z Taiwanu!! To je úplně jiná země! Všechno je jiné! My jsme jiní!" Kdo se trochu zajímá o světové konflikty, chápe, že tohle je opravdu tenký led. Slečna je hrozně milá, takže se nic hrozného nestalo a navíc, jak dodala, takovou chybu udělalo už asi tak 34523845383 lidí přede mnou, a už je prý celkem zvyklá. :D Nicméně příště asi spíš zvolím jiný typ otázky a zeptám se - "Z které země, ty to vlastně jsi?" :D

Devátý střep - metrosexuál

I v jindy poklidné hodině morfologie může dojít k pěknému rozruchu. Náplní jedné z minulých hodin byl rozbor nových slov, které se začaly používat ve Španělsku v posledních letech, které přišly z jiných jazyků nebo změnily svůj význam díky internetu a sociálním sítím. Moc zajímavé téma. Pak došlo na asi dvacáté slovo v pořadí "metrosexual" a my charakterizovali, že se slovo skládá ze slov metropolitan a sexual, tedy že je to označení pro muže městského typu starajícího se přehnaně o svůj zevnějšek. Fajn, netřeba dodávat nic víc. V Česku. Ne, ve Španělsku. Jak už jsem řekla, španělští studenti milují debatování a často argumentují tak silně, že i sám učitel znejistí a informaci pro jistotu ověří. V téhle hodině se neváhal přihlásit jeden Španěl, který nadhodil, že si myslí, že "metrosexual je složenina dvou zkrácených slov - metropolitan a HOMOsexual. Protože prostě takoví chlapi jsou většinou gayové." Davide Beckhame, slyšíš to? No, upřímně jsem nevěděla, jestli se takovému machistickému názoru smát nebo nad ním spíš plakat. Ve třídě se strhla vášnivá debata, a věřte nebo ne, mnoho z nich ideu jejich spolužáka sdílelo. Profesorka debatu rozsekla s tím, že do toho moc nevidí, a úplně to nevyvrací, ale zůstaneme u původního rozboru slova. Odcházela jsem z hodiny trochu nepříjemně překvapena, jak někteří mladí lidi škatulkujou svět kolem sebe. Naše společnost má opravdu ještě na čem pracovat.

Desátý kus - malé střípky

Povedl se mi uvařit výborný špenát.

Začínám chodit pozdě jako správná Španělka.

Jela jsem poprvé Oviedskou MHD a už nikdy si nebudu stěžovat, že má tramvaj tři minuty zpoždění. Na zdejší autobus jsem čekala 25 minut, což je čas, za který bych na určené místo došla pěšky

Už nemůžu ani cítit olej. Všechno se tady připravuje, smaží, mastí v pořádné vrstvě oleje. 

Byla tady studentská stávka. Je smutné, že někteří studenti vůbec netuší, proč se něco takového děje, nezajímají se a vlastně tak celkově nemají názor. Ale hlavně, že mají den volna.

Ve Španělsku je pizza za 10 euro, levná pizza. V Česku je pizza skoro za 3 stovky, sakra drahý špás!

Měla bych jíst míň sladkého. Ale jak, když mi při cestě do školy stojí v cestě dvě pekárny?!?!

Plánuju, že půjdu běhat! ...zítra....někdy... až bude zas teplo... no, ještě uvidím, kdy... :D

Tak ať tobě všechny plány vychází, milý světe. A užívej slunce.