Osudný pátek

Milý světe,

tak dneska se tedy vrátíme v čase o šest dní, tedy k onomu osudnému pátku, díky němuž budu vědět, že nemusíte čekat několik měsíců na pátek třináctého, smůla se vám na patu může přilepit stejně nečekaně a rychle jako žvejka na ulici. Třináctého netřináctého.

Celý den vlastně začal pěkně a nevinně. Ráno můj nejlepší kamarád Karlík, o kterém už tady byla řeč, nastartoval svůj vůz a vyvezl nás s kamarádkou na pobřeží. Měl to být poslední z našich oblíbených společných výletů, takže jet k moři byla pro dvě Češky jasná volba. Taky věděl, že mé nejoblíbenější místo na celém celičkém světě je Cabo Peñas... pokud vám tenhle název zní povědomě, buď jste hodně zdatní ve španělské geografii nebo si pamatujete, že jeden z prvních článků se týkal právě tohoto místa. A vlastně to byl můj úplně první výlet v Asturii, takže bylo více než symbolické, že bude i poslední. Pokochala jsem se pohledem na útesy, zeleň všude kolem i nekonečné moře, pak jsme pokračovali do blízkého pobřežního města na šálek dobré kávičky, a taky jsem si poprvé zkusila zařídit ve Španělsku. Dojela jsem domů, trochu začala balit, šla nakoupit poslední potřebné věci a večer mě Carlos vytáhl ven na rozlučkovou sidru, což jsem přivítala, protože jestli jsem něco nechtěla, tak poslední pátek v Oviedu prosedět v pokoji se svým obrovským kufrem a pocitem beznaděje, že to tam nikdy všechno nenarvu.

Šli jsme do hospůdky asi 3 minuty od mého domu, dali pár sklenek a já se po dlouhém dni těšila do postele. Když jsem ale chtěla odemknout vchodové dveře našeho domu, zjistila jsem , že v mé kabelce jsou opravdu jen ty klíče a pak ještě rtěnka. Ale nic víc. Mobil fuč, kreditka fuč, peníze fuč. Myslím, že ani Quentino Tarantino by nevymyslel lepší horor. Zůstanete v cizí zemi bez jediné mince (a to jako doslova), bez přístupu na svůj účet, bez mobilu, a musíte to jít ve tři ráno řešit na policii. Naštěstí šel Karel se mnou, a celou cestu jsme přemýšlely kde a jak se to mohlo stát. Já jsem fakt hodně opatrná na své věci, pokaždé když jsem někde v baru mám kabelku před sebou, abych na ni viděla, protože vím, že se v Oviedu v poslední době ztrácely mobily dost často. A vždycky jsem jen kroutila hlavou nad slečnami, které se v sobotu ožraly někde na diskotéce a pak na facebooku plakaly, že je někdo okradl, když nechaly mobil v kapse kabátu, který někam zavěsily. No a teď jsem byla na tom místě já. Ač střízlivá, ač opatrná, ač kousek od mého domu, prostě stalo se.

Na policii mi řekli, že mi moc nepomohou, pokud nebudu mít spešl 15místné číslo, které má každý mobil vevnitř nebo na krabici. Číslo jsme zjistili a ráno šli na stanici znovu vše sepsat. Ptala jsem se jaká je pravděpodobnost, že se mobil najde s očekáváním procentuálního vyčíslení něco kolem 0,0001 %. Sympatický komisař mi ukázal obrovskou krabici a řekl, že pravděpodobnost tu je vždycky, že to jsou všechny mobily, co za poslední dobu vypátrali. A že jich bylo dost. Tak mi nezbývá než doufat, že jednoho dne mi přijde balíček z Ovieda a bude v něm můj mobil. Anebo taky ne... Když to tak člověk vezme, tak na tomhle vlastně svět nestojí.

Horší to bylo s penězi. Můj plán byl, že v neděli opustím Oviedo a pojedu ještě trochu procestovat Španělsko, už se všemi věcmi, abych pak mohla jet rovnou na letiště a zpátky do Česka. Jenže to mi řekněte jak-  bez ničeho. V hostelech bych musela umývat nádobí do smrti :D, a autobusáky bych na umývání autobusu asi těžko ukecala. V sobotu večer po asi 30 hodinách beze spánku, běhání po bankách, policiích, poštách a tak dále, jsem si říkala, že to všechno prostě zruším a bude. Naštěstí se vše díky pomoci jedné mé kamarádky a mojí maminky vyřešilo, a já si už v neděli mohla koupit třeba vodu a řekla si, že si svou vlastní dovolenou nenechám ničím zkazit, když jsem vše tak dobře naplánovala. A dnes jsem opravdu ráda, že jsem to neudělala, protože jsem v půlce svého cestovatelského dobrodružství a už mám tolik zážitků, že bych z nich mohla napsat román.

V neděli jsem tedy společně s ostatními češkami, které taky brzo Oviedo opustí, uspořádala rozlučku pro naše přátele a já v pondělí vzala baťůžek, svůj ohromný kufr, nasedla na autobus a vydala se sama do nádherného historického města Salamancy, ze kterého mě pak čekala cesta do Madridu, odkud se zrovna hlásím svému milému světu. Ale o všech těchto dobrodružstvích zase někdy jindy...venku je krásně, takže si půjdu dát někde nějakou dobrou zmrzlinu, natáhnu si nohy v jednom z místních ohromných parků a budu si užívat, že tady můžu být.

Vlastně celá tahle příhoda nebyla ani tak hrozná, jak se ze začátku jevila. Ztratila jsem sice věci, bez kterých je velmi těžké si představit život (třeba mobil kvůli budíku!...musím teď spoléhat na své vnitřní hodiny, které jdou tak nějak vždycky pozdě hlavně po ránu, takže je to někdy sranda:D), ale nakonec bez nich prostě přežijete a je to vlastně i docela osvobozující pocit. Mnohem víc jsem ale díky tomu všemu získala - pocit, že mám přátele, na které se můžu v případě nouze obrátit a neváhají nasadit veškeré zbraně aby mi pomohli. Takže díky Eliško, Carlosi a mami, že jste tu pro mě byli. Jo, a taky je hodně velké plus, že mi neukradli občanku, protože ač ráda obdivuju všechny krásné budovy v Madridu, zrovna českou ambasádu bych navštívit teda nemusela :D

Tak zatím ahoj, milý světe, a ať se tobě ta smolná žvejka na paty nelepí. A kdyby náhodou jo, nic si z toho nedělej, sice to jde blbě dolů, ale nakonec prostě jde ;)