Templáři a my

Milý světe,

dnes přináším stručný report z víkendového výletu, protože mě tento týden čeká další,tak aby se to zase moc nenakupilo. Tentokrát jsem vyrazila pouze s mými přáteli autem, tedy bez studentské organizace. Je pravda, že takovéhle road tripy mají něco do sebe. Zastavíte si, kdykoli se vám chce čůrat, jíst, píst, zvracet, fotit, prostě cokoli. Můžete hrát slovní fotbal ve všemožných jazycích, zpívat, spát s otevřenou pusou, a to všechno bez ostychu, protože atmosféra je tak nějak uvolněnější, když nejste v tak velké grupě lidí. Na druhou stranu je tu jeden fakt, se kterým já hodně bojovala. Svěřujete svůj život do rukou mladého řidiče, se kterým jste nikdy nejeli, což u autobusáka s dvacetiletou praxí moc neřešíte. Samozřejmě na silnicích se může stát kdykoli cokoli komukoli, takže vlastně nikdy nevíte, ale jde prostě o pocit. 

Když jsme ale po osmé ráno vyjeli z Ovieda, veškerý strach ze mě spadnul. Už po prvních minutách jsem poznala, že s našim španělským kamarádem a řidičem Carlosem se bát nemusím. Karlík, jak mu důvěrně říkáme, si byl vědom toho, že když do tohohle pomyslného vzorce dosadí 5 mladých životů, mokrou silnici, sníh a délku naší trasy, musí mu nutně vyjít jediné řešení... OPATRNOST. No prostě jel jak král, a to nemluvím o tom, že se ani jednou neztratil a vždy vyhověl našim přáním. Naši partu tedy tvořil Karlík, kamarád Daniel z Bostonu, Corinna z Německa, má milá česká kamarádka Mája a já. 

Cesta do naší cílové destinace trvala asi 3 hodiny, protože jsme se rozhodli, že nechcem platit dálniční poplatek, a tak jsme jeli sice delší, ale zato krásnější trasou přes hory. A jaké! Sněženky a machři by při tom pohledu roztáli, i přesto, že teploty byli na bodu mrazu. Byli jsme tak vysoko, že mi místy zaléhalo v uších, všude bílo, prostě ráj. Když Karlík viděl ve zpětném zrcátku naše nadšené pohledy, zeptal se: "chcete si šáhnout na španělský sníh?" A my s nadšením souhlasili, trošku se pokoulovali a udělali pár sněhových fotek, což nebylo moc jednoduché, protože při prvním kroku jsem se zabořila tak, že jsem měla sníh po zadek. A tohle není pro jednou nadsázka. Prosím, v příštím životě chci být Adriana Sklenaříková. Podobně zabořený Amík Daník se smál, že asi pošle solidárně fotku domů, protože v Americe byli zrovna sněhové bouře. Hodný to chlapec.

Kolem jedenácté jsme již byli v provincii Castilla y León a člověk hned poznal, že překročil hranice našeho asturského regionu, protože nás přivítalo sluníčko. Žádný asturský déšť, ani sníh jako na pohoří dělícím tyto dva regiony. Naší cílovou destinací bylo městečko Ponferrada, které určitě znají všichni cyklističtí nadšenci. Každý rok se tady jezdí strašně slavný světový závod, o kterém toho ale moc nevím, protože mně osobně helma a řídítka moc neříkají. :D ALE taky tady mají náádherný středověký hrad z 12. století. Ve Španělsku není až tolik hradů jako u nás v Čechách, o zámcích ani nemluvím, takže jsem ráda, že jsem měla možnost vidět jeden z nejlepších na Pyrenejské poloostrově.  Na tomhle hradě je určitě zajímavé, že patřil Templářským rytířům, jednomu z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. Dneska je tady výstava dobových kostýmů, knih, map, architektury a určitě to stojí za návštěvu. Ale lhát nebudu, na české hrady a zámky tohle nemělo. Každopádně se zde prý pořádají středověké slavnosti, hostiny a festivaly, takže věřím, že v tomto období, to musí mít fakt úžasnou atmosféru! A ještě perlička na závěr..když jsme tak procházeli hradem, začali jsem si dělat srandu z našeho Američana, že tenhle hrad je starší než historie jeho vlastní země. Když Columbus poprvé dorazil v 15. století na americké pobřeží,  na tomhle hradě už se mnoho desítek let jedli pečení holubi a troubilo na trumpety. :D

Zajímavostí jsou tady tyto černé střechy. Nevím přesně z čeho to je, ale vypadá to fakt dobře.

Když jsme si prohlídli hrad i město, pokračovali jsme do sousedního města jménem Astroga, jehož dominantou je zdejší katedrála a palác, který byl zkonstruovaný starým známým amigem Gaudím, a který by mohl konkurovat Disneyovskému zámečku. Městečko působí poklidným dojmem, je tu spoustu památek z doby Římské říše, které určitě stojí za vidění, ale já nejsem moc fanda tohohle historického období, takže se mě spíš dotkla celková atmosféra města, než šutr, který byl možná-asi-kdysi-nebo-taky-ne součástí římských lázní.  No, ale možná ještě do téhle části historie proniknu, protože tento víkend se na toto místo vydám znovu. :D Jde o to, že právě zítra jedu se studentskou organizací  do této sousední provincie na mnoho skvělých míst, mezi kterými se objevilo i tohle, což mi ale vůbec nevadí. Městečko je taky známé místní čokoládovnou,takže myslím, že se nějak zabavím.:D 

Což mi připomíná, že mi přišel balíček z domova. Banánky v čokoládě, margotky, zlaté polomáčené a OVOCNÉ čaje! No řeknu Vám, měla jsem radost jak třináctka, o kterou na koncertě pohledem zavadil Adam Mišík. :D Debilní přirovnání, já vím, ale nenapadlo mě nic, co by se víc blížilo mému nadšení na stupnici radosti. Co se týče dalších novinek, tak vše při starém. Chodím do školy, na španělský kurz, a je to trochu náročné. Tento týden jsem vybulala všechny družící akce, protože už mi nezbývala energie. A ani není třeba dodávat, že chřipka se po týdenní pauze opět vrátila, takže to všechno přispělo k tomu, že jsem se dokonce i JÁ donutila trochu odpočívat. Taky se mi něco stalo s okem, které několikanásobně zvětšilo svou velikost oproti druhému a já vypadala jak Zvoník od Matky Boží a litovala, že jsem takový super prvek nemohla využít na ten karneval, co byl minulý týden. Tak propracovanou masku by nikdo určitě neměl:D Ale už je to všechno dobré a já neděsím lidi kolem,takže vzhůru do dalších zážitků! 

To by bylo pro dnešek vše, ještě bych chtěla na závěr poděkovat té velké spoustě lidí, kteří mi psali, že se jim líbil můj výroční článek. Udělalo mi to obrovskou radost. To se prostě psalo samo, brzo určitě připravím něco podobného. Chápu, že je to zábavnější, než tyhle slohovky, ale snad Vás alespoň potěšily fotky.

Pa, milý světe.