Milý světe,
konečně jsem tu s dalším článkem! Nějak se mi tento týden
vůbec nechtělo psát, a jelikož se trochu znám, tak vím, že my Střelci,
milovníci svobody, to prostě máme tak, že když se nám něco nechce, tak to
neděláme. A když se to přinutíme násilím dělat, stojí to za... nic. Tak to je,
docela blbá vlastnost pro život, ale na druhou stranu, když je to opačně a máme chuť se do něčeho vrhnout, jdem do toho na sto procent a výsledky stojí za
to! No, dobře, lepší výmluvu nemám, ale přišlo mi fajn se v úvodu vymluvit na
hvězdy, snad mi to karma nespočítá. :D Pravda je o trochu nudnější, učila jsem se na zkoušku a pak se zodpovědně účastnila kulturního a společenského života.
Co se tento týden stalo:
Celou sobotu jsem byla na upršeném, ale krásném výletě, ze
kterého jsem si odnesla spoustu fotek a opět pocit začínající nemoci. Je to tady pořád dokola, prášky už jsem vzdala, citróny doma došly, ale pak jsem si vzpomněla na svou vlast a něco mě napadlo!
Na hradě prý s virózou umí celkem účinně bojovat. Tak jsem to v sobotu večer taky zkusila.
A co myslíte?
... nepomohlo to.
Nicméně to byl zábavný večer, protože místní studentská organizace
pořádala Pub Crawl, což je taková speciální tour po zdejších barech. Nejprve
nás rozdělili do družstev, dostali jsem mapu a v každém baru čekala skupinka
organizátorů s úkoly, které jsme museli plnit. V každém stanovišti se začínalo
tím, že jsme si museli dát každý panáka...stanovišť bylo pět, noc pak ještě
dlouhá, takže jsme byli všichni náležitě...veselí. Úkoly byly různorodé -
zpívalo se, tančila se polka, taky jsme museli zapojit do nejrůznějších aktivit neznámé lidi v baru, no
prostě fajn nápad. Bohužel jsme nevyhráli, ale všichni se shodli na tom,
že s našim týmem byla největší sranda, protože jsme měli dokonce i pokřik a do
všech úkolů šli fakt naplno.
V neděli jsem skypovala do Francie a taky do Ostravy a bylo
to super, ačkoliv jsem měla hlas, který by mi Amy Winehouse mohla závidět. Viróza je sviňa.
V pondělí jsem si užívala prvního volného odpoledne po
čtyřech týdnech intenzivního španělského kurzu, ze kterého jsem si odnesla
spoustu vědomostí, skoro plný počet bodů z testu a C1 certifikát. Sluníčko
svítilo a já se šla projít parčíkem, vyfotila krásně kvetoucí strom a došla až
do obchodního centra, kde jsem se musela prostě odměnit!!:D
V úterý byl v Oviedu další nádherný slunečný den a já
strávila odpoledne se svými milými přáteli a hrozně si to užila. Jen tak se courat
městem, klábosit o všem možném, cpát se sladkým a prosmát se až do večera. To
je pro mě synonymem pohody.
Večer pak následovaly oslavy dne sv. Patrika s naší milou irskou
menšinou tady. Pro Iry je tenhle den superdůležitý a hodně ho prožívají, takže
nebyl problém strhnout i nás ostatní. Všichni jsme oblíkli zelené hadry,
nakreslili si na tváře trojlístky, které jsou symbolem Irska a vychutnali si
tradiční večeři u našich irských přátel. Poprvé v životě jsme jedla irskou
specialitku, o které jsem slyšela jen z doslechu a nikdy nevěřila, že tohle
jako fakt někdo jí - sendvič plněný chipsama. V Irsku se brambůrkama plní i
hamburgery a musím říct, že bych nečekala že to bude fakt tak dobré!! Vrcholem
večera byl tradiční "stew", což bych přirovnala k našemu hovězímu
guláši s trochou víc zeleniny a tradičním irským bramborovým chlebem. To vše doplněno o tradiční irské pivo a děsivě zelenou limonádu. No prostě mňam.
Oslavy pokračovaly do ranních hodin a vstávání do školy bylo, nejen pro mě, asi
tak jednoduché jako přerovnat všechny vagóny s uhlím, které se kdy vytěžilo v
ostravských dolech.
... a taky konečně pochopila význam španělské siesty.
Ve čtvrtek jsem vyrazila na koncert, v pátek na oslavu
narozenin a rozloučení s odjíždějící erasmačkou. Být pozvaný na dvě party v
jeden večer...sen každého asociála, ne? Obojí jsem stihla a dneska si konečně
našla čas na psaní a report z výletu, který jsme podnikli minulý víkend. Takže
jdeme na to!
Výlet za kostkama!
Naše tradiční španělsko-česko-americká cestovatelská parta se rozhodla, že si udělá výlet do Llanes. Náš šikovný šofér Karlík, kterého už můžete znát z předchozích článků, nastartoval svého oře a za necelou hodinku jsme byli v Llanes, pobřežní oblasti, kde je toho mnoho k vidění. Našim cílem, bylo hlavní město téhle asturské oblasti, ale protože jsme měli s sebou pravého Astuřana, tak nám ukázal ještě další skvělá místa, kam bychom se jen tak nepodívali.
Třeba kouzelnou pláž, schovanou za jednou vesničkou, na které je zajímavé to, že když se na ni přijedete podívat ráno, můžete se kochat pohledem na klidně šplouchající vlny a poslouchat šumění moře. Když se ale na stejné místo vrátíte odpoledne, voda je fuč, vy vidíte pouze útes před sebou a mokrý písek. Po nějakém moři ani památka. A protože jsme tohle prostě museli vidět, při cestě tam jsme se na pláži stavili udělat pár fotek a při cestě zpátky taky. A opravdu tenhle efekt funguje.
Když už mluvím o těch efektech, tak musím říct, že příroda nám ten den opravdu přála. Možná si pamatujete, že jsem tady jednou psala o Bufones de Pría, gejzírech, ze kterých při přílivu zuřivě tryská voda. Když jsem na tomhle místě byla poprvé, nic se nedělo. Tentokrát jsme se tam vydali znova a voiláááá tenhle přírodní úkaz jsem na vlastní oči viděla. Bylo to nepopsatelné a mírně děsivé. Připadala jsem si jako na konci světa, kde někdo vykopal díry vedoucí do pekla. Každých dvacet vteřin se z děr v útesu uzývaly šílené dunivé zvuky a když přišla velká vlna, bylo opravdu riskantní stát blízko otvorů, protože z nich opravdu stříkala slaná voda anebo vycházela taková mlha, která vypadala jakoby někdo stál dole s rozprašovačem a stříkal to nahoru na nás. Celá naše výprava vypadala opravdu vtipně - jako pět malých děcek, které s otevřenou pusou koukají do děr v zemi a na stříkající vodu. Příroda mě prostě nikdy nepřestane fascinovat.
Počasí nám ten den moc nepřálo, protože místy pršelo opravdu hodně a když jste ještě blízko moře, není to úplně ideální kombinace. Navíc když jsme vyjížděli ráno z Ovieda bylo nádherně, takže jsme byli vybaveni slunečními brýlemi a opalovacími krémy. Přísloví, že nám to bylo platné jak mrtvému zimník by dost dobře nevystihlo jak MOC platné nám tyhle věcičky byly. Jako správní Astuřani jsme ale byli připraveni na vše, a tak jsme někde na dně našich baťůžků vyštrachali i ty deštníky. No, ale používat deštník na místech kde fouká od moře, by mohl být zdejší národní sport, ve kterém tedy zrovna neexcelujeme, takže jsme to po chvíli vzdali a prostě si užívali krásné scenérie města Ribadesella mezi kapkami deště. Pokud se vám některé pohledy zdají povědomé, správně, i tady už jsem jednou byla. Ale tentokrát jsem si všechno prošla víc v pohodě a s tím deštivým počasím to mělo všechno úplně jinou atmosféru. Nic se nevyrovná pohledu na rozbouřené moře a hory v tajemné mlze. Člověk má pocit, že se čas na chvíli zastavil a nemusí dělat nic, jen užívat kouzlo přítomného okamžiku.
Konečně se dostávám k hlavnímu cíli našeho výletu - hlavnímu městu tohoto kouzelného mini regionku Llanes. Tohle město, nesoucí stejný název jako region, ve kterém leží, se mi strašně líbilo! Myslím, že nejsem závistivý člověk, ale když jsem procházela zdejší úzké malebné uličky, brutálně jsem záviděla všem, co tohle místo můžou nazývat svým domovem a vychutnávat si šálek kávy v kavárnách blízko přístavu a kochat se pohledem na moře, hory, a panenské útesy. Prostě máte na dlani perfektní kombinaci města a přírody, aniž byste museli někam cestovat. Asi nejzajímavější věcí tady jsou obrovské barevné krychle, které tvoří pomyslnou bariéru mezi divokým mořem a městečkem. Vypadá to jakoby někdo měl na trakaři naložené barevné krychličky a pak je náhodně rozsypal do moře. Krása, krása. Tohle dílo má na svědomí jeden baskický umělec - Agustín Ibarrola. Když si člověk vyhledá jeho další umělecké počiny, nabyde dojmu, že tenhle dneska už skoro devadesátiletý malíř, musí být strašný optimista. Spoustu barev, veselých motivů, to je on. Když jsme si důkladně prohlídli jeho dílko, vyfotli asi pět tisíc fotek, prošli se po obřích kostkách a po zbytku městečka, byli jsme už tak promrzlí, že jsme neváhali zaskočit na oběd a horkou čokoládu. Výborná hustá čokoláda jen podtrhla mé pocity z návštěvy tohoto města, jeho nádhernou atmosféru a neposatelné kouzlo.
 |
| V Llanes si potrpí na detaily. Na chodnících můžete vidět dlažební kostky, na kterých jsou slova. Je jich tu opravdu moc a myslím, že dohromady dávají nějakou báseň. :) |
 | |
| "Jsem pánem svého osudu, jsem kapitánem své duše." Tak tak..:) |
Poslední zastávkou našeho výletu byla jeskyně Cuevona, která mi vzala dech. To si tak jedete autem a najednou tma. Ne, nejste v tunelu. Projíždíte ohromnou přírodní jeskyní, kde ze stropu visí krápníky, uvnitř teče malá říčka a v Česku byste za vstup do takovéto přírodní památky zaplatili nehorázné prachy. Vůbec jsme nevěděli, že tady něco takového existuje, a tak jsme byli opravdu nadšení, když nám naš Astuřan ukázal místo, o kterém moc lidí neví a při tom je tak úžasné. Je až neuvěřitelné, že pro místní je vlastně normálka jezdit do sousedního města skrz monumentální jeskyni. Člověk má fakt pocit, že je úplně v jiném světě, zvlášť když pochází z industriálního města.
Přidám ještě jednu fotku, kterou jsem našla na internetu pro lepší představu jak jeskyně vypadá uvnitř:
 |
| Zdroj: internet |
Tak hezký zbytek neděle, milý světe. :)
