Týden v životě Erasmáka

Milý světe,

tak dneska mne čeká nelehký úkol, a to zmapovat celý týden. Začíná se ukazovat, že pravidelné psaní je nelehkou záležitostí, zvláště když musíte stačit zdejšímu erasmáckému tempu. Tento týden byl ve znamení seznamování, poznávání nových kamarádů, ale taky předmětů ve škole. 

Co se týče právě školy, všechno je tady dost jiné. Systém funguje tak, že nemáte jen jednu hodinu týdně z každého předmětu, ale více se to podobá střední škole, kdy jeden předmět máte až čtyřikrát týdně. Když k tomu připočtete, že jako Erasmák si nevybíráte předměty v rámci jednoho ročníku, ale v rámci všech ročníku, dochází ve vašem rozvrhu k takovým kolizím, že by člověk potřeboval nejméně tři alter ega, aby mohl být ve stejný čas na různých místech. A když už do rozvrhu něco sedí, je to předmět, o kterém jste přesvědčeni, že i kdybyste celý semestr makali jak Hujer Meteleskumbleskum, nemáte šanci to udělat. Naštěstí my erasmáci máme čas si to všechno obhlídnout a rozhodnout se, což ale nebude lehké. Většinu předmětů mám od devíti od rána, do dvanácti nebo do dvou, je to různé. A za dva týdny navíc začíná měsíční odpolední kurz španělštiny pro cizince, který musím, a vlastně i chci absolvovat, takže v té škole budu nepřetržitě. Často jsem slyšela od různých českých studentů, kteří Erasmus absolvovali, že je to lehárko, a že tenhle program o studiu vůbec není.  Prosím, ještě tu o té Červené Karkulce... 

Tedy, nevím jak na jiných univerzitách, ale tady jsou nároky větší než na naší domovské. Bude to výzva. Co se taky liší, je teplota v učebnách. Většinou strávím hodinu v bundě a jen čekám na dědu Mrazíka, jestli se nepřijde ironicky zeptat, zda je mi teplo. :D  Nevadí, optimisti a otužilci všech zemí spojte se, vždyť červen je za chvíli, ne?  Už se těším, až vyměním bundu za plavky a zajedu s partou na pláž do nedalekého Gijónu, který jsem už tento týden měla možnost navštívit. Jen bez těch plavek.

Gijón, je město vzdálené asi půl hodinky vlakem od Ovieda. Svou rozlohou je trochu větší než samotné Oviedo, a jak už jsem zmínila, je to město přístavní, tudíž lodí, lodiček a racků tady najdete víc než mnoho. Do města jsem se vydala ve středu s jednou studentskou organizací a mými kolegy erasmáky. Jelikož byli organizátoři Španělé s pověstí velkých pařmenů, ani jsem neočekávala bůhví jakou organizaci. Takže první vlak nám ujel, ale naštěstí před šestou hodinou jsme již byli v Gijónu. Taky se Vám zdá šest odpoledne pozdě na výlet? Ve Španělsku, kdeže...:D Následovala prohlídka města, ke mají spoustu zajímavých věcí od katedrály vypadající jako mladší sestra Notre-Damu, přes mimozemsky působící  architektonický prvek uprostřed nádherného parku jako stvořeného pro piknik až po sochu postavenou z prázdných láhví od Sidry, místního nejpopulárnějšího alkoholu. Jo, v Gijónu si asi žijou. Každopádně než jsme si stačili vše prohlídnout, na město padla noc, a tak je fotek pomálu, ale tady jsou aspoň nějaké:

 Věž z flašek

Zhodnotila bych to jako velmi příjemný výlet, protože jsem byla obklopena příjemnou společností. Čímž se ladně dostávám k tématu seznamování. Na Erasmu je krásné to, že se máte možnost na jednom místě potkat s rozdílnými kulturami, zvyky, názory, a to všechno Vás, ať chcete nebo ne, ovlivní. Jako příklad bych uvedla zdejší způsob představování. Pokud Vás kamarád či kamarádka na nějaké akci představí nějakému svému známému, ať Vás ani nenapadne mu suše potřást rukou. Správná varianta jsou dva polibky na tvář. Myslím, že zvlášť my Češi si na tohle těžko zvykáme, protože naše kultura je v tomhle trochu rozdílná...Vtipná situace ovšem nastane tehdy, pokud člověk se kterým se seznamujete nepochází ze Španělska, ale z Latinské Ameriky. Dneska už vím, že kamarády z Peru pozdravím jen jednou pusou. ALE! Aby to nebylo tak jednoduché, může se vám stát, že přijde kamarád Mexičan a sdělí vám, že v Latinské Americe sice jeden polibek ano, ale v části Mexika, kde žije on, rozhodně polibky dva. A to nemluvím o jiných zemích, kde jste povinni dotyčného políbit dokonce třikrát. No a kdo se v tom má potom vyznat! :D Ale v zásadě jsou dvě pusy naprosto v pořádku. S představováním se pojí také problém se jmény. Za těch pár dní jsem rozdala už hodně pus, ale jmen dotyčných si pamatuji tak třetinu. Často, když dotyčného nebo dotyčnou vidím, mi okamžitě v hlavě naskočí jen národnost, a je mi líto, že Erasmus není světová soutěž královen krásy, kde se děvčata oslovují: hej, miss Portoriko a hej, miss Stará Ves nad Ondřejnicí . Tak si to aspoň představuju. :D Tady Vám nezbývá nic jiného než přiznat barvu a znovu poprosit o zopakování jména. 

Nejlepším místem k seznámení s ostatními mezinárodními studenty jsou určitě tradiční erasmácké "Noches de tapas", neboli volně přeloženo "večery se spešl jednohubkami." Tapas totiž mohou mít mnoho podob od houstičky s pomazánkou, přes mini pizzu, až po šáteček se slanou náplní. Dostanete je téměř v každém baru, pokud si objednáte něco k pití. A pak už jen pijete tradiční španělskou Sangriu, pojídáte tapas, konverzujete a doufáte, že se ve vaší hlavě usadí aspoň dvě jména z deseti. Tady v Oviedu akce probíhá každé úterý, takže šťastný je ten, který nemusí ve středu vstávat do školy. Španělé jsou totiž zvyklí chodit do barů ve velmi pozdních hodinách, kdy většina Čechů už většinou volá taxíka domů. Jít z párty třeba v sedm ráno? Žádný problém. Já osobně teda tak dlouho nevydržela,ale i půl pátou hodinu ranní považuju za svůj osobní rekord. Na Oviedu je hezké to, že i když jdete takhle k ránu domů, ulice jsou plné lidí. Za prvé těch, kteří už také míří k domovu z restauračních zařízení a za druhé místních úklidových pracovníků. Ne, nedělám si srandu. Opravdu tady v noci potkáte desítky zametačů nebo řidičů takových těch vtipných vozítek, co myjou vodou chodníky. Proto je Oviedo tak krásně čisté město.  A opravdu mě to překvapilo, jak perfektně to tady funguje (tímto zdravím Ostravskou radnici:D).

Ale o úklidu zase jindy, zpátky k místním fiestám neboli večírkům. Naše nově vzniklá internacionální parta se z tapas baru přesunula do jiného podniku, abychom si zahráli tradiční španělskou hru - Duro. Tato hra spočívá v tom, že si hráči sednou kolem jednoho stolu, v našem případě, to bylo stolů asi pět, a objednají si velké kelímky s Calimochem. Calimocho je speciální drink namíchaný z coca-coly, vína, vodky nebo tequily a ledu. Už zvracíte? Ve své podstatě to nechutná až tak hrozně, ale ta kombinace je opravdu šílená. Potom každý dostane před sebe malou panákovou skleničku a nalije do ní calimocho z velkého kelímku. Následně všichni vytáhnou pěticentové mince a když se hra odstartuje, tak vaším úkolem je hodit minci tak, aby se odrazila o stůl a skočila do vašeho panáku s calimochem. Když  se Vám to podaří, panák vypijete a posíláte svou minci tomu, kdo sedí vedle nás. Ale pozor! Musíte být v házení mince opravdu rychlí, protože pokud stále zápasíte se svou mincí a už vám přijde mince od vašeho vedlesedícího spoluhráče,tedy jinými slovy, sejdou se u vás dva pětníky, pijete všechny panáky. Kdo nezvracel při tom popisu, už zvrací?:D Ale není to tak děsivé, jak to vypadá, a navíc je to zábavné. Jen jsem nejdříve trochu bojovala s tím, že máčím v tom pití tu hnusnou minci a pak to vypiju. Nejdříve jsme se s kamarádkou pokoušely mít jednu čistou sklenici navíc, abychom nemusely pít z té s tou mincí, ale postupem večera prostě přesvědčíte sami sebe, že alkohol je vlastně dezinfekce, a tak na to snad neumřete. :D 

Podobný večer jsme opakovali ještě ve čtvrtek, kdy obdobnou akci s tapas pořádala druhá studentská organizace, která tady funguje. Ta je mi trochu bližší, protože se víc zaměřují na kulturní věci, než na ty party věci. Což zní teď dost divně, když jsem napsala celý odstavec o populární chlastací hře,

ale chápete, chci přiblížit zdejší prostředí co nejautentičtěji. Právě s touto organizací se chystám za čtrnáct dní na víkend do nádherného sousedního regionu Cantabrie a hlavně...uvidím slavnou jeskyni Altamira! Už teď se těším. Jinak jsou všichni organizátoři hrozní sympaťáci a dělají pro zahraniční studenty opravdu maximum.

Nutno také zmínit včerejší party na studentském bytě, kde prý někdo slavil narozeniny. Tak to chodí, rozkřikne se, že nějaký Ital na té a té ulici slaví a má dveře otevřené, kdo chcete přijďte a hle, v bytě pro 4 je třeba osmdesát lidí. I my jsme se šli na sešlost podívat, a nebyla bych to já, aby se nestalo něco trapného. :D Došla jsem s kamarády právě do bytu oslavence, ač jsme si říkali, že to je teda dost blbé, když ani vlastně nevíme, kdo slaví. Nicméně, jsme se neváhaly s kamarádkou zeptat náhodné skupinky tří kluků, kdo že je ten chudák, který slaví a zítra to bude všechno uklízet. A odpověď jednoho z nich nás totálně dostala, když řekl: "Já." :D No, tak jsme mu popřály vše nejlepší a teď vyprávíme tuhle historku celému Oviedu.

Další dny tohoto týdne jsem strávila převážně v poklidu u šálku dobré kávičky a zdejších nekonečných druhů sladkých pekařských výrobků, které vypadají krásně na pohled, a ještě lépe chutnají. Taky jsem hodně procházela město, zapadlé uličky, malinké obchůdky,nasávala atmosféru a fotila. Fotek je milion, k tady aspoň pár pro přiblížení toho, kde to teď vlastně bydlím. Nejvíc se mi líbí ty různorodé domy a přála bych si abych o zdejší architektuře věděla víc, ale bohužel tomuto oboru nerozumím, takže se prostě jen kochám pohledem a vy můžete taky:)

A koupila jsem si první španělskou knihu! Byla to velká náhoda, protože jsem šla původně do knihkupectví pro diář, ale když jsem si u regálu se zlevněnými knihami prohlížela právě tuhle, stála vedle mě paní, která se se mnou dala do řeči a navedla mě, že si to určitě musím přečíst. A já si řekla proč ne, když už jsem někomu stála za to, aby mi řekl svůj názor. A knihu na její doporučení koupila. Tak jsem zvědavá. 

Čauky mňauky, milý světe.

Krize a nový začátek na Malé Straně

Milý světe,

ne, nepřestěhovala jsem se do Prahy. Ale sí, přestěhovala jsem se. Dlouhý příběh, tak začnem fotkou, která trochu osvětlí ten nadpis.

Pokud můj blog/deník/mou sbírku myšlenek a zážitků čtete pravidelně, tak víte, že jsem se ve čtvrtek přestěhovala do bytu v centru a byla jsem z něj nadšená. Skoro jako Popelka, která dostala tři oříšky. Já ale neměla tři vořechy, nýbrž tři bezesné noci. 

Ano, šla jsem do toho podnájmu s tím, že obyvatelé mají spoustu přátel, že jsou to Španělé, kteří milují jakýkoli sraz od večeře po divokou party, ale nevydýchala jsem to a hlavně jsem se nevyspala, což začalo pociťovat jak tělo, tak i psychika. Party každý den, nepořádek, neměla jsem pocit domova a v bytě jsem se necítila bezpečně, ale tak nějak jsem čekala, že se to zlepší. Ale pak mi došlo, že ne. I smích došel, na slzy došlo taky a pak i já došla k rozhodnutí, že nejspíš musím pryč. (Právě jsem použila čtyřikrát slovo došlo, což je proti všem literárním pravidlům, ale líbí se mi to! A taky se snažím odvést pozornost od  depresivního nádechu tohohle odstavce- poznámka autora). Tohle rozhodnutí bylo složité. Když někomu slíbíte, že s ním budete sdílet byt, nastěhujete se, tak dotyčný asi nepočítá s tím, že se po třech dnech vystěhujete. No, řeknu vám, neměla jsem ze sebe moc dobrý pocit. Nicméně, jsem to zvážila ze všech stran a rozhodla se bojovat, i když bylo pravděpodobné, že na bojišti zůstanou ranění. V neděli jsem znovu obvolala dost inzerátů, šla se podívat na pár bytů, až mi do cesty vešel tenhle, situovaný ještě více v centru vedle hospůdky s názvem Malá Strana, s pěti sympatickými cizinci, šílenou paní domácí a super cenou. A já si řekla, že jdu do toho.

Všechno se seběhlo během necelých pěti hodin, a já už si pak jen sbalila své věci ve starém bytě, dala nové paní domácí zálohu a pak mě čekala ta nejhorší část. Říct o mém rozhodnutí spolubydlící Španělce, která starý byt pronajímala. Ve zkratce, vzala to dobře, a dokonce mě ani "ne-nenávidí". A tak jsem znovu "cupitala" se svým dvacetikilovým kufrem a batohem plným nakoupených potravin od brambor po olej do nového hnízdečka.

A právě teď píšu tyhle řádky z gauče v našem útulném obýváčku. Po večeru s vínečkem a zpíváním s kytarou, teď jedna část hraje karty, druhá čte a já píšu. Je třeba dodávat něco víc? 

Tohle je to, co jsem hledala..pohodoví lidi, kteří se taky rádi baví, ale poněkud jiným způsobem a berou ohled na ostatní.  Konkrétně je nás tu šest. Amy z Anglie, Christina z Austrálie, Lorenzo z Itálie, Miguel ze Španělska, zrzavý Angličan Ben a já. Mluvíme španělsky i anglicky, což je super, protože jsem se bála, že angličtinu během Erasmu zapomenu, naopak, nejspíš si přivezu pěkný britský přízvuk. Zatím je to asi vše, co bych chtěla k tomuto ideálnímu bytu říci, neb to nechci zakřiknout jako minule. Ale mám pocit, že teď je to správně a jsem ráda, že jsem ten krok podnikla. Je pravda, že v můj prospěch hodně hrálo to, že jsem v bývalém bytě ještě neměla sepsanou smlouvu, takže bylo vše jednodušší. S podepsanou smlouvou bych měla asi dost problém a vlastně to byla velká náhoda, že sepsaná nebyla. Španělka ji už v pátek připravila, vytiskla, ale nechtěně udělala překlep v čísle mé občanky a tak to musela přepsat a vytisknout znova, jenže o víkendu byly všechny copy centra zavřené, a tak se muselo čekat až do pondělí. Takže jsem uprchla za pět dvanáct. Co myslíš, světe, osud nebo náhoda?

Každopádně teď jsem tady, dala jsem své nervy, náladu a Erasmácký život dokupy a jede se dál. Pardon, že dnešní článek nehýří humorem a metaforami, ale chtěla jsem ukázat, že Erasmus se nerovná jen párty, cestování a půl roku bez starostí. A že prostě každý začátek je těžký, zvlášť pro člověka, který je odkázán sám na sebe v cizí zemi. Snad jsem teď Evropskou Unii nepřipravila o statisíce zájemců o Erasmus.:D

Jinak chystám článek o škole, kde nikdo nic neví, a teprve se rozkoukávám a vybírám ty správné předměty. A taky budou fotky historického centra a všech divných soch, co tady jsou, protože to opravdu stojí za to.  :D Přece jen sochu, která se v překladu jmenuje "Zadek" na moc místech na světě nenajdete. Tak se těšte, protože já se těším!:)

Tak zas někdy, světe!:)