Přítelkyně zeleného údolí

Milý světe,

psychologové říkají, že koukat do zeleně, na zelený obraz nebo si vymalovat zeleně pokoj prý uklidňuje. Takže jestli jsou na tom vaše nervy tak jako ty moje před blížícím se zkouškovým, kdy trávím celá SLUNEČNÁ odpoledne v knihovně a doháním co se dá, mám tu pro vás/nás všechny pár zelených obrázků, aby všechny stresy na chvíli utekly.

Ač to zní, že jsem konvertovala na buddhismus a totálně se zbláznila, není tomu (ZATÍM) tak , ale dochází mi fantazie na originální úvody článků, takže mé první řádky měly celý svět naladit na fotky z nádherných jezer, která se nacházejí v národním parku Picos de Europa, přesněji na jeho asturské straně, protože park je součástí  Kantaberského pohoří, které se táhne rovnou přes tři provincie.

Enol a Ercina. Ne, to nejsou jména pro křečky nebo nové epidemie, ale právě názvy jezer, která tady najdeme. Souhrnně se jim ale říká Lagos de Covadonga, protože právě z městečka Covadongy k nim dojedete za dvacet minut autem. I my se tam jeden víkend vypravili, protože každý správný Astuřan musí tohle prostě vidět. Bohužel počasí nám příliš nepřálo, takže jsme byli v mžiku promočení a fotky nejsou až tak povedené, protože vrcholky hor tyčících se nad jezery měly pěknou bílou čepici z mlhy. Nicméně tam bylo opravdu nádherně a člověk si zase tou zelenou nádherou dobil baterky.

Covadonga :

Jezera:

A ještě přidám jeden kradený obrázek (aby bylo vidět, že je to tam fakt krásné, když svítí slunce, máte vrtulník a kvalitní foťák :D) :

 

Zdroj: internet

 Všechny ty krásné výhledy mě přiměly přemýšlet, jestli se vlastně cítím líp ve velkém městě nebo takhle v klidné přírodě uprostřed ničeho. Jestli jsem spíš městské děvče nebo přítelkyně zeleného údolí..:D A myslím, že ač jsem milovník atmosféry pulzujících metropolí, kde si s radostí vychutnám šálek dobré kávičky a pozoruju cvrkot kolem, stejně má čistá příroda něco do sebe a ke svému životu ji nutně potřebuju. Takže, bych řekla, že jsem tam, kde mám být. Kde jinde totiž můžete na jedné fotce spatřit krávu, která spokojeně přežvykuje svou biotrávu a za ní mít panorama paneláků, moderní skleněné budovy nemocnice a historické katedrály? 

No, jedině v OVIEDU. :))

Baskické dobrodružství 4 - Pamplona a Vitoria

Milý světe,

konečně je tady další baskický příspěvek! Tentokrát jsem se rozhodla hodit do jednoho článku dvě města, protože jsme v nich nestrávily tolik času jako třeba v Bilbau nebo San Sebastiánu a protože bude aspoň hezky vidět kontrast mezi nimi. Fráze, že Pamplona a Vitoria byly jako nebe a dudy, je ještě slabé vyjádření tohoto rozdílu. Ale hezky popořadě...

Do Pamplony jsme dojely po již jednou zmíněném, strastiplném čekání/spaní na zahrádce hospody v San Sebastiánu. Od autobusáku nás čekala delší procházka do centra, kde se měl nacházet náš hostel. Okrajová část Pamplony vypadala jako stará známá Ostrava, což mě v první chvíli trochu zaskočilo a jen jsem doufala, že centrum města se nebude podobat právě tomu ostravskému.  Opak byl pravdou, alespoň co se týče počtu kolemjdoucích na metr čtvereční. Vlastně bylo skoro nemožné centrem projít, protože snad všichni obyvatelé a návštěvníci Pamplony vyrazili na večerní pivo a nejen to. Byla jsem trochu v šoku, když bylo náměstí pokryté sedícími, zvláštně vypadajícími existencemi, které měly mnoho společných znaků jako různobarevné tetování, dlouhé černé mastné vlasy, náušnice i tam, kde byste řekli, že se kůže ani propíchnout nedá, tak dvě promile v krvi a jointa v ruce. No, opět bych řekla, že tři blondýny s kufříkama a baťůžkama vyloženě zapadly. :D Ale byli tu taky samozřejmě normální lidi a já měla pocit, že když jsme překročili hranici autonomní oblasti País Vasco do regionu Navarra, kde se Pamplona nachází, dostali jsme se do zcela jiného Španělska, než jaké známe z naší Asturie. Seveřani jsou prostě tak nějak umírněnější, a očividně čím postupujete na jih, tím se přímo úměrně zvyšuje pravý španělský  temperament v krvi. A i když to byl nejdřív trochu šok, má to rozhodně své kouzlo.

Když jsme dorazily překvapivě bez jakékoliv úhony na hostel, myslely jsme, že teď už nás nic nemůže překvapit. Omyl. Spali jste někdy v rakvi? Nebo v inkubátoru? Já jo. Zážitek.

Jak už jsem jednou psala, spaly jsme v hostelech pro poutníky, které ale vypadaly jako naprosto běžné hostely. Zatímco tenhle vypadal jako nějaký futuristický projekt NASA. Čekala jsem, kdy se ozve "esemlomos-ohlaš-se". Každý tady měl svůj inkubátor, polštář, peřinu, poličku,lampičku a mini trezor na své věci. Jo, a pro fajnšmekry byla v inkubátoru roleta, kterou jste si mohli zatáhnout, aby na vás těch dalších dvacet lidí, co s váma spalo v místnosti nečučelo, až v brzkých ranních hodinách (kdy vy samotní máte půlnoc) budou vyrážet na další část Svatojakubské cesty. Ať žije klaustrofobie. Já odvahu na zatažení rolety neměla, a vlastně ani na to spát v pyžamu a přikrýt se peřinou, která očividně nebyla nově povlečená. Takže si mě představte, spící v bundě, nohy přikryté šátkem a asi třicet minut v kuse smějící se, kde to sakra jsem. :D Ale jinak to bylo celé moderní, uklizené, lokalita i cena super, jen jsme nikdy nic takového neviděly, takže jsem byly poměrně zaskočené. Náš plán ještě tu noc, kdy jsme na hostel dorazily, byl jasný: jdem na dobrou večeři a opít se, ať pak rychle usnem a neslyšíme chrápající poutníky. :D Plán vyšel, noc jsme zvládly a ráno už vyrazily konečně objevovat Pamplonu.

Pamplona je poměrně velké město s poměrně malým historickým centrem, ale i tak je tu spoustu věcí, které určitě stojí za vidění. Mně osobně se moc líbilo hlavní náměstí, Plaza de Castillo, kde jsme si po ránu daly snídani a kafíčko a nasávaly na terase energii ze sluníčka. Myslím, že přesně takovým způsobem člověk získá představu o atmosféře a náladě města a nemusí jen běhat po památkách.

Z dalších památek určitě stojí za to katedrála de Santa María, kostel San Nicolás nebo historická budova radnice.

Při procházce městem narazíte taky na krásný rozlehlý park Taconera, kde můžete načerpat energii a obdivovat zdejší "mini zoo", kterou nám doporučila paní v info centru. Jo, mini zoo jsou třeba slepice, které tady mají tolik životního prostoru, že prostá česká slepice by se nestačila divit. :D Pokračovat v procházce pak můžete podél hradeb, které lemují celou historickou čtvrť.

Slepice a jejich mega výběh :D

A určitě byste neměli minout zdejší býčí arénu. Protože, jestli je pro Asturii typická kráva, pro Pamplonu je to určitě slepice :D býk. Do arény se bohužel vstoupit nedá, takže vám musí stačit jen pohled zvenku. Nelze nezmínit taky Encierro, tradiční běh ulicemi s býky na svátek sv. Fermína. Právě v červenci, kdy se tento svátek koná, Pamplona ožívá. Odvážlivci/sebevrazi/jak jen chcete  běží úzkými uličkami od hradeb, přes historické centrum až k aréně a při tom je honí stádo rozzuřených býků,  kteří by si asi dokázali představit lepší způsob jak strávit červencové odpoledne. Celá tahle šílenost vychází z tradice, kdy v minulosti organizátoři hnali býky právě z ohrady na okraji města, přes historickou čtvrť až na stadion, kde měly probíhat býčí zápasy.

Býčí aréna

Takže dneska najdete v obchodech se suvenýry zmenšeniny býků na sto způsobů, na ulicích jsou vidět dřevěné zábrany proti býkům, které jsou  turistickou atrakcí a je vidět, že z toho tady město prostě těží. To je asi důvod, proč se mi Pamplona líbila ze všech čtyř měst nejmíň. Pokud tu nejedete právě v červenci kvůli slavností sv. Fermína, není tu až tak co objevovat. Historické centrum projdete za dvě hodinky, hradby a park se slepicema za hoďku a to je vše.  
 

Ale pokud jste zarytým fanouškem Ernesta Hemingwaye a toužíte si přečíst jeho slavnou Fiestu přímo na místě, kde se děj tohoto románu odehrává, Pamplonu navštivte. Vzpomínka na tohoto vyjímečného spisovatele, který měl k tomuto městu velmi blízko, se tady nese vzduchem. Každá druhá kavárna se jmenuje po něm, má tady památník a lidé ho považují za amiga jejich města.

A právě, když jsme stály u památníku Hemingwaye a hluboce debatovaly o jeho díle, nebo lépe řečeno s nostalgií vzpomínaly na hodiny před maturitou strávené nad starcem, který zoufale lovil svou rybu a my z toho byly ještě zoufalejší, objevil se sympatický prošedivělý vašnosta. Hemingway. Haha, ne. Byl to český emigrant, který se v šedesátých letech přestěhoval do Německa, a ten se nás krásnou, i když trochu řekněme rozvážnou, češtinou zeptal: "Holky, vy jste z Česka?" Dali jsme se do řeči, on nám vyprávěl, že má syna na studiích ve Valencii, tak ho přijel navštívit a jak je rád, že potkal krajany. I my byly rády. A ač se mi to často nestává, zvlášť tady, mezi takovými Američany, kteří bezmezně milují svou vlajku, Mexičany, kteří miluji svou tequilu a Francouzi, kteří milují své croissanty, cítila jsem najednou lásku ke své zemi. Díky tomu chlapíkovi, který i po tolika letech, co opustil svou vlast nezapomněl krásné české Ř a atmosféru kouzelné Prahy. Milé setkání. A vlastně to byla i docela milá, i když děsivých překvapení plná, návštěva Pamplony. A my už pak pokračovaly do Vitorie.

Vitoria je hlavním městem celé autonomní oblasti Baskicko. Už když jsme přijely do města, věděly jsme, že tady se nám to bude líbit! Cesta na hostel z autobusu se nám zdála nekonečně dlouhá, jednak proto, že po celém týdnu cestování už jsme byly řádně uchozené a taky jsme měly velký hlad. To všechno vedlo k nespočtu unavených konverzací bez jakéhokoli smyslu a nekontrolovatelným záchvatům smíchu, takže když jsme v takovém vysmátém stavu vstoupily na recepci hostelu, vsadila bych svůj krátký krk na to, že nás recepční rovnou vyhodí. :D Ten byl ale totální pohodář, všechno nám ukázal a když jsme viděly náš královský pokoj s vlastní koupelnou, balkonkem a výhledem na katedrálu, pomyslely jsme si, že to je teda změna oproti rakvi v Pamploně.

Vyrazily jsme do nočních ulic. Náš první úkol byl najít nějakou restauraci, kde se dobře najíme, což nebylo snadné, protože v pátek večer je všechno plné a nesednete si. Po dlouhém hledání jsme našly docela fajn hospůdku, kam jsme zapadly. Bohužel, ač bylo prostředí fajn a všechny věci v jídelním lístku vypadaly podle názvu dobře, realita byla trochu jiná. Dostala jsem dost krvavé vepřové, což mi trochu zkazilo náladu. Číšníka jsem sice nepřesvědčila, že chci vrátit peníze, ale dostaly jsme panáky zdarma, takže jsem si jistá, že jsem jakoukoli potencionální tasemnici vypálila alkoholem. :D Pak jsme si prošly noční město a pohled na osvětlenou katedrálu byl prostě dech beroucí. Taky jsme na doporučení milého pana recepčního vyzkoušely speciální baskické bílé víno a tradiční sýry v jedné z místních hospůdek. 

Druhý den jsme vyrazily poznávat město s mapou, se kterou by měl i Kryštof Kolumbus asi dost problém. Nevím, kdo ji tvořil, ale měla jsem pocit, že u toho asi hodně ochutnával to tradiční víno. Nicméně my jsme zkušené cestovatelky, a tak jsme všechno hezky našly a viděly to nejdůležitější a nejkrásnější z Vitorie. Ve městě mají hned dvě katedrály. Jednu novou a jednu starou, která je obzvlášť povedená. A historické centrum mi hodně připomínalo mou nejdražší Olomouc. 

Musím říct, že po San Sebastiánu bylo tohle druhé město ze čtyř, které mě uchvátilo. Historické budovy, parčíky, malinké obchůdky, naprosto úžasný street art a poklidná atmosféra. 

Jo, a taky jednu zajímavost tady mají. Ulice jsou ve Vitorii hoodně strmé, takže pokud se vám nechce šlapat do kopce, můžete použít jeden z mnoha eskalátorů..tedy lépe řečeno takových těch pojízdných pásů, na které nastoupíte a ty vás vyvezou do rovnoběžné ulice nad tou, kde jste nastoupili. 

Je pravda, že v historickém centru vypadá taková věcička poněkud extravagantně, ale je to dost praktické. Zvlášť pokud máte v sobě takové tradiční baskické pintxo, neboli bagetu plněnou nejrůznějšími dobrotami, třeba pravou španělskou šunkou. Kdo byl v Baskicku a nedal si tam pintxo, jako by tam ani nebyl. I my si ho daly na rozloučenou s Vitorií a pak už nás čekala pětihodinová cesta autobusem do Ovieda. Ta byla náročná, ale s kinedrilem a hlavou plnou zážitků, vlastně docela utekla. 

Celé baskické dobrodružství bylo prostě úžasné. Jednak díky místům, které jsme navštívily, dobrotám, které jsme vyzkoušely, lidem, které jsme potkaly, problémům, které jsme zdárně vyřešily, milionům hlášek, které za ten pobyt padly, ale hlavně díky tomu, že jsme byly tak skvělá parta. Pokud jste na dovolené s těmi správnými lidmi, vlastně to ani nemůže být špatná dovolená. Takže Eskerrik asko, mé spolucestovatelky a taky tobě, milý světe, za pozornost.

Eskerrik asko = mockrát děkuji, je snad jediné, co jsem byla schopna v baskičtině vyslovit a zapamatovat si, díky tomu, že jsme hodně jedly a pokaždé tento nápis viděly na ubrouscích v restauraci.  Dieta začne mañana. Nebo radši až přijedu domů..