Milý světe,
dnes přináším stručný report z víkendového výletu, protože
mě tento týden čeká další,tak aby se to zase moc nenakupilo. Tentokrát jsem
vyrazila pouze s mými přáteli autem, tedy bez studentské organizace. Je pravda,
že takovéhle road tripy mají něco do sebe. Zastavíte si, kdykoli se vám
chce čůrat, jíst, píst, zvracet, fotit, prostě cokoli. Můžete hrát slovní
fotbal ve všemožných jazycích, zpívat, spát s otevřenou pusou, a to všechno bez
ostychu, protože atmosféra je tak nějak uvolněnější, když nejste v tak velké
grupě lidí. Na druhou stranu je tu jeden fakt, se kterým já hodně bojovala.
Svěřujete svůj život do rukou mladého řidiče, se kterým jste nikdy nejeli, což
u autobusáka s dvacetiletou praxí moc neřešíte. Samozřejmě na silnicích se může
stát kdykoli cokoli komukoli, takže vlastně nikdy nevíte, ale jde prostě o
pocit.
Když jsme ale po osmé ráno vyjeli z Ovieda, veškerý strach
ze mě spadnul. Už po prvních minutách jsem poznala, že s našim španělským
kamarádem a řidičem Carlosem se bát nemusím. Karlík, jak mu důvěrně říkáme, si
byl vědom toho, že když do tohohle pomyslného vzorce dosadí 5 mladých životů,
mokrou silnici, sníh a délku naší trasy, musí mu nutně vyjít jediné řešení...
OPATRNOST. No prostě jel jak král, a to
nemluvím o tom, že se ani jednou neztratil a vždy vyhověl našim přáním. Naši
partu tedy tvořil Karlík, kamarád Daniel z Bostonu, Corinna z Německa, má milá
česká kamarádka Mája a já.
Cesta do naší cílové destinace trvala asi 3 hodiny, protože
jsme se rozhodli, že nechcem platit dálniční poplatek, a tak jsme jeli sice
delší, ale zato krásnější trasou přes hory. A jaké! Sněženky a machři by při
tom pohledu roztáli, i přesto, že teploty byli na bodu mrazu. Byli jsme tak
vysoko, že mi místy zaléhalo v uších, všude bílo, prostě ráj. Když Karlík viděl
ve zpětném zrcátku naše nadšené pohledy, zeptal se: "chcete si šáhnout na španělský
sníh?" A my s nadšením souhlasili, trošku se pokoulovali a udělali pár
sněhových fotek, což nebylo moc jednoduché, protože při prvním kroku jsem se
zabořila tak, že jsem měla sníh po zadek. A tohle není pro jednou nadsázka.
Prosím, v příštím životě chci být Adriana Sklenaříková. Podobně zabořený Amík
Daník se smál, že asi pošle solidárně fotku domů, protože v Americe byli zrovna
sněhové bouře. Hodný to chlapec.
Kolem jedenácté jsme již byli v provincii Castilla y León a člověk hned poznal,
že překročil hranice našeho asturského regionu, protože nás přivítalo sluníčko. Žádný asturský déšť, ani sníh jako na pohoří dělícím tyto dva regiony. Naší cílovou destinací bylo městečko Ponferrada, které určitě znají všichni
cyklističtí nadšenci. Každý rok se tady jezdí strašně slavný světový závod, o
kterém toho ale moc nevím, protože mně osobně helma a řídítka moc neříkají. :D
ALE taky tady mají náádherný středověký hrad z 12. století. Ve Španělsku není
až tolik hradů jako u nás v Čechách, o zámcích ani nemluvím, takže jsem ráda,
že jsem měla možnost vidět jeden z nejlepších na Pyrenejské poloostrově. Na tomhle hradě je určitě zajímavé, že patřil
Templářským rytířům, jednomu z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů
středověku. Dneska je tady výstava dobových kostýmů, knih, map, architektury a
určitě to stojí za návštěvu. Ale lhát nebudu, na české hrady a zámky tohle
nemělo. Každopádně se zde prý pořádají středověké slavnosti, hostiny a
festivaly, takže věřím, že v tomto období, to musí mít fakt úžasnou atmosféru! A
ještě perlička na závěr..když jsme tak procházeli hradem, začali jsem si dělat
srandu z našeho Američana, že tenhle hrad je starší než historie jeho vlastní
země. Když Columbus poprvé dorazil v 15. století na americké pobřeží, na tomhle hradě už se mnoho desítek let jedli
pečení holubi a troubilo na trumpety. :D
Zajímavostí jsou tady tyto černé střechy. Nevím přesně z čeho to je, ale vypadá to fakt dobře.
Když jsme si prohlídli hrad i město, pokračovali jsme do
sousedního města jménem Astroga, jehož dominantou je zdejší katedrála a palác, který
byl zkonstruovaný starým známým amigem Gaudím, a který by mohl konkurovat
Disneyovskému zámečku. Městečko působí poklidným dojmem, je tu spoustu památek
z doby Římské říše, které určitě stojí za vidění, ale já nejsem moc fanda
tohohle historického období, takže se mě spíš dotkla celková atmosféra města,
než šutr, který byl možná-asi-kdysi-nebo-taky-ne součástí římských lázní. No, ale možná ještě do téhle části historie
proniknu, protože tento víkend se na toto místo vydám znovu. :D Jde o to, že právě zítra jedu se studentskou organizací do této sousední provincie na mnoho
skvělých míst, mezi kterými se objevilo i tohle, což mi ale vůbec nevadí. Městečko
je taky známé místní čokoládovnou,takže myslím, že se nějak zabavím.:D
Což mi připomíná, že mi přišel balíček z domova. Banánky v
čokoládě, margotky, zlaté polomáčené a OVOCNÉ čaje! No řeknu Vám, měla jsem
radost jak třináctka, o kterou na koncertě pohledem zavadil Adam Mišík. :D
Debilní přirovnání, já vím, ale nenapadlo mě nic, co by se víc blížilo mému nadšení
na stupnici radosti. Co se týče dalších novinek, tak vše při starém. Chodím do
školy, na španělský kurz, a je to trochu náročné. Tento týden jsem vybulala
všechny družící akce, protože už mi nezbývala energie. A ani není třeba
dodávat, že chřipka se po týdenní pauze opět vrátila, takže to všechno přispělo
k tomu, že jsem se dokonce i JÁ donutila trochu odpočívat. Taky se mi něco
stalo s okem, které několikanásobně zvětšilo svou velikost oproti druhému a já
vypadala jak Zvoník od Matky Boží a litovala, že jsem takový super prvek
nemohla využít na ten karneval, co byl minulý týden. Tak propracovanou masku by
nikdo určitě neměl:D Ale už je to všechno dobré a já neděsím lidi kolem,takže
vzhůru do dalších zážitků!
To by bylo pro dnešek vše, ještě bych chtěla na závěr poděkovat
té velké spoustě lidí, kteří mi psali, že se jim líbil můj výroční článek.
Udělalo mi to obrovskou radost. To se prostě psalo samo, brzo určitě připravím
něco podobného. Chápu, že je to zábavnější, než tyhle slohovky, ale snad Vás alespoň
potěšily fotky.
Pa, milý světe.
