Sama?

Milý světe,

já a můj obrovský třiadvacetikilový kufr sedíme ve vlaku z Prahy do mého rodného města a konečně jsem si tak našla čas na rekapitulaci minulého týdne, který byl plný intenzivních zážitků, zajímavých setkání, dobrodružných cest a poznávání. Jak už jsem naznačila v minulém článku, naplánovala jsem si dovolenou jako odměnu za udělané zkoušky a hodlala jsem si ji užít i přes všechny nepříjemnosti, které se krátce před ní odehrály. Můj plán byl jasný: dostat se z Ovieda do Madridu, abych tam mohla v neděli chytit přímý let do Prahy. Abych ale netrávila celý týden jen v hlavním městě a hlavně asi sedm hodin v autobuse, rozhodla jsem se udělat si zastávku ještě na půl cesty, a to v krásném univerzitním městě Salamanca, ze kterého jsem pokračovala právě do Madridu , pak ještě navštívila překrásné historické Toledo a zakončila to krásnými dvěma dny v Praze. Uchozená, spálená, ale nadšená se tedy vrhám na report z mého dobrodružství den po dni:

PONDĚLÍ a ÚTERÝ

Ráno jsem nakoupila poslední věci, které jsem si chtěla odvézt domů, všechno zabalila a rozloučila se s bytem, který byl téměř půl roku mým domovem. Myslela jsem jak nebudu nostalgická a kolik slz neuroním, ale odjezd autobusu do Salamancy a moje španělská nátura (= chodí všude pozdě, pozn.red.) mi k sentimentálnosti nedaly prostor a hlavně čas, a já prostě běžela na autobusák rychlostí  kulového blesku neohlížejíce se za sebe. Cesta do Salamancy trvala přibližně pět hodin a já konečně propadla sentimentálnosti, když jsme překročili hranice Asturie. Najednou se krajina, kterou jsem viděla z okna autobusu totálně změnila. Už žádné obrovské asturské hory, zelené louky, modrá jezera, ale suché hnědé pole, vedro a nikde ani kopeček. A já si pomyslela dvě věci: 1) Asturie mi bude strašně moc chybět, 2) Potřebuju šortky :D

Když jsem vystoupila v Salamance z autobusu, právě druhá věc byl opravdu nutná, protože teplota vzduchu přesahovala třicet stupňů. Zajímalo by mě kolik kalorií jsem spálila cestou z nádraží na hostel rozpáleným městem s mým supermegakufrem a megabáglem na zádech. Když jsem dorazila do hostelu a vešla do pokoje našla jsem tam dva spící lidi. Upozorňuju, že bylo asi půl šesté odpoledne, což už není ani doba siesty, takže mě to mírně překvapilo a s drzostí sobě vlastní prohodila něco o tom, jestli byla včera divoká party a omluvila se, že jsem je vzbudila. Sympatický pětadvacetiletý Američan William mi odvětil, že kéž by důvodem byla party, že dospává časový posun. A druhý hlas, patřící asi padesátileté poutnici z Německa, přidal výkřik, že proboha to už je tolik hodin. Vypadali jako milí lidi, a tak jsem začala nenucenou konverzaci o potřebě doplnění kofeinu do mého těla a Američan se zeptal, zda by mi nevadilo, kdyby se ke mně přidal, což jsem s radostí přivítala a pozvala taky Němku Sylvii. Oba pomalu začali opouštět své brlohy (podobnost s medvědy čistě náhodná) s úsměvem a slovy, že mi děkují, že jsem jiskra, kterou oba potřebovali. A tak jsme šli všichni tři společně na kávu, a od toho momentu jsme spolu strávili celou dobu až do mého odjezdu v úterý. Pořád bylo o čem povídat, čemu se smát, a já byla ráda, že ačkoli cestuju sama, nejsem sama ani vteřinu a ještě mám tak strašně milou společnost.

Prohlídli jsme si celé historické centrum, 

nejzvláštnější a nejmorbidnější zvířecí socha, co jsem kdy viděla :D

poslechli naprosto boží pouliční kubánskou kapelu, 

zašli si na hezkou večeři do restaurace s výhledem na osvícenou katedrálu a poté to zakončili skleničkou vína v srdci Salamancy. Obklopeni tou historickou nádherou jsem seděli venku na zahrádce do jedné do rána a rozebírali všechno od povrchních věcí až po hluboké filosofické problémy. 

Němka Sylvie byla jedna z těch, kteří jdou svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Svěřila se nám, že jde tuhle pouť již podruhé, i když tentokrát z jiného směru a s jiným záměrem. Poprvé potřebovala čas pro sebe sama. Děti dospěly, manžel měl dost práce a ona zjistila, že tohle je pro ní druhá šance na aktivní život, na poznání svého vlastního já a srovnání myšlenek. Prý svou podstatu tehdy v samotě našla a myslela si, že tím pro ní tohle dobrodružství jednou pro vždy skončilo. Ale ne. Teď byla tady, v Salamance, jedné z jejich prvních zastávek na cestě, a šla pouť podruhé, i když podle jejich slov ještě přesně nevěděla proč. Jen věděla, že chce, že musí. Dodala, že si myslí, že tentokrát je její poslání opačné - nebýt o samotě, ale sdružovat se s lidmi, bavit se s nimi, poslouchat jejich příběhy, předávat jim své zkušenosti, nechat se jeden od druhého ovlivňovat. Zatím jsme byli s Williamem jedni z jejich prvních úlovků, a byli jsme na to náležitě hrdí, protože na Sylvii bylo vidět, že si čas s námi opravdu užívá a oba nás začala mít hodně ráda, stejně jako my ji. Jo, a taky už vydala jednu knihu o své první pouti, takže doufáme, že v druhé knize se objevíme!:D Škoda, že si ji v němčině asi nepřečtu. Vyměnili jsme si kontakt a tajně doufám, že o téhle moudré ženě, která ani neví, kolik věcí mi za těch pár dní předala, ještě někdy uslyším. 

Co se týče Salamancy jako města, uchvátila mě. Všude studenti, útulné kavárny, zachovalé ulice a asi nic nepřekoná pohled na noční osvětlenou Plaza Mayor. Za zmínku určitě taky stojí stará budova univerzity na níž jsou přenádherné  ornamenty a v nich se skrývá malá vytesaná žába, která je symbolem Salamancy a s motivem žabky tady můžete v obchodech se suvenýry koupit na co si jen vzpomenete. Najít ale žabku mezi všemi těmi kytičkami, andělíčky, lebkami, listy a vším možným je nelehký úkol, takže každý den před průčelím univerzity stojí hloučky turistů, vzhlížející k fasádě a hledající jednu malou žábu. :D Univerzita byla zřízena roku 1218 a je tak nejstarší univerzitou ve Španělsku. Studoval zde například slavný dobyvatel Hernán Cortés a další slavná jména.

Také můžete vystoupat na jednu z univerzitních budov a pokochat se pohledem na panorama Salamancy v čele s nádhernou Novou katedrálou. Za vstup se neplatí a vevnitř je krásná, takže určitě doporučuju navštívit.   

A rovněž krásný pohled na její vysoké věže, je ze starého románského mostu, který se táhne přes řeku protékající městem.

Odpoledne jsem pak opustila Salamancu i své nové přátele, vše sbalila a chytla autobus do Madridu. Když jsem dosedla na sedačku, napadlo mě, že vlastně nemám nijak moc zjištěné, jak se dostat na hostel. Že znám akorát název hostelu a nejbližšího metra, a tak by asi bylo dobré zjistit něco víc, abych věděla jakým směrem se mám z autobusáku  ubírat. Wifi byla v autobuse rychlejší než u mě doma, takže jsem za dvouhodinovou cestu stihla udělat plán kam jít, abych dorazila na hostel nejlépe ještě za světla a neskončila někde na druhé straně Madridu. :D

V Madridu máte několik možností dopravy. Autobusy, metro a taky vlaky, které jezdí mezi jednotlivými místy v Madridu, ale hlavně do okolí. Pán na informacích mi doporučil jet právě vlakem, takže jsem si koupila lístek a jela na stanici, kde jsem měla přestoupit na jiný vlak. Když jsem vystoupila z toho prvního, zjistila, že jsem na největším vlakovém nádraží v Madridu a absolutně netušila na které z těch dvaceti nástupišť se to mám jako postavit,abych dojela na zastávku blízko svého hostelu, v duchu jsem si říkala, že tohle bude fakt zajímavé a s láskou zavzpomínala na totálně jasné a jednoduché londýnské metro. Moje taktika "ptaní se náhodných kolemjdoucích", která dosud fungovala, zabrala i tentokrát a já už za pár minut vystoupila na slavném náměstí Puerta del Sol, místu, ze kterého vybíhají všechny nejhlavnější španělské silnice mířící na všechny světové strany. Můj hostel byl tedy opravdu úplně v centru, takže jsem měla všude blízko, každý den jsem měla výbornou snídani, pokoje byly skromné, ale čisté, a cena byla na poměry velkoměsta totálně směšná, takže jsem měla při výběru opravdu šťastnou ruku a jestli se do Madridu někdy vrátím, určitě využiju jejich služeb.  Na hostelu jsem potkala pouze jednu spolubydlící, která  byla Brazilka a mluvila jen portugalsky. Takže naše konverzace vypadala jak groteska, kdy já mluvila španělsky, ona tomu většinou rozuměla,  odpovídala mi portugalsky a já tomu většinou nerozuměla. Ale podle podobnosti některých slov a rozmanitosti gest jsme byla schopna se dobrat nějaké informace. :D Večer jsem pak vyrazila na obhlídku okolí a nočního Madridu, a až tam mi vlastně docvaklo, že jsem sama. A ač to bylo jistým způsobem trochu děsivé, bylo to vzrušující a osvobozující zároveň a já se těšila, co mi přinesou další dny.

Náhoda na sebe nenechala dlouho čekat a já se ještě ten večer na hostelu seznámila se sympatickou Američankou Joannou. Usměvavá holčina v mém věku, která byla na výměnném pobytu v Granadě a teď, stejně jako já, po zkouškách cestuje se svým kufříkem a poznává Evropu. Slovo dalo slovo a my se domluvily, že další den strávíme spolu a prohlídneme si Madrid.

STŘEDA

Ráno jsme s Joannou posnídaly ve společnosti třech milých britských chlapců, kteří hýřili vtipy a historkami z jejich cest, takže původní záměr vyrazit na poznávačku už v deset ráno se nám časově trochu posunul.:D Nicméně  po snídani už jsem opravdu vyrazily. Prošly jsme ty nejdůležitější turistické cíle které můžete vidět na fotkách jako: slavnou sochu medvěda olizující strom madroño,

Palacio de Cibeles, 

královský palác, který ale dnes slouží k reprezentativním účelům, protože pan král bydlí jinde, 

náměstí Plaza Mayor, 

tradiční trh s ovocem a dalšími španělskými dobrotami 

dalších spoustu pamětihodností

a hlavně nádherný rozlehlý park El Retiro. Tenhle park je oázou klidu v hektickém Madridu, můžete tady hodiny a hodiny chodit, lízat zmrzlinu, čerpat energii a jsem si jistá, že vás to nikdy neomrzí. 

Taky jsme v parku narazily na tradiční výprodej knih z druhé ruky, takže prohlížením vzácných starých, i převážně nových kousků jsme strávily dost času. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jednoho pohádkového dědečka, který tam prodával knížky a musela ho vyfotit. Bohužel mě viděl a stihl mi vynadat, ale za tu fotku to stejně stálo. :))

Protože bylo krásné počasí, když jsme došly k velkému jezeru u kterého stojí slavný monument Alfonse XII., který každý návštěvník Madridu prostě musí vidět, rozhodly jsme se pronajmout si loďku a odpočinout si na jezeře. Když jsme se konečně naučily zacházet s pádlem a začaly velet mi loďce a ne ona nám, dopluly jsme doprostřed jezera, pohodlně se uvelebily a užívaly si, že můžeme být na tak krásném místě. Taky jsme hodně povídaly a zjistily jsme, že jsme si ve spoustě věcech hodně podobné. A tak mě až mrzelo, že ještě ten večer mě Joanna opustí, protože se přesouvá do Dublinu. Ještě před jejím odletem jsme stihly nákupy, dobrý oběd, drink a pak už se naše cesty rozdělily. Myslím, že ačkoli nám ani jedné nevadí procházet si město o samotě, byly jsme rády, že nás osud svedl dohromady a my strávily krááásný den společným objevováním téhle španělské metropole.  

Večer jsem seděla na pohodlném gauči u recepce a přemýšlela, co podniknu další den, když tu mě ze zamyšlení vyrušil hlas sympatické Zoe z Taiwanu, která popíjela svou skleničku růžového vína. Daly jsme se do řeči a najednou zjistily, že už povídáme dvě hodiny. Se Zoe byla opravdu sranda a dozvěděla jsem se spoustu nových poznatků o Asii. Takže jestli se mi někdy poštěstí tam vyjet, už vím, že v Singapuru rozhodně nemám vyhazovat kapesník, nedopalek nebo cokoli jiného na chodník jinak mě  stihne krutý trest, v Taiwanu si mám koupit co nejvíc elektroniky, protože je tam brutálně levná, ve Vietnamu si mám pronajmout hotel na více dní, protože ubytování je tam za pakatel a připravit se na to, že jakýkoli asijský taxikář si se mnou bude chtít povídat v kteroukoli noční i denní hodinu, protože to někdy prý vypadá, že nonstop komunikaci mají v popisu práce, i když sám klient si často povídat ani nechce.:D Dobré rady nad zlato. Já zmínila, že se v pátek chystám do Toleda, města vzdáleného asi 30 minut vlakem od Madridu a Zoe řekla, že se ke mě s radostí přidá. Tak jsem byla ráda, že budu mít zase společnost. 

ČTVRTEK

I ve čtvrtek jsem měla společnost, i když až večer. Ráno jsem vyrazila do města, že si projdu části, které jsem ještě neviděla, ale jen co jsem došla na nejbližší náměstí, strhla se taková průtrž mračen jakou Madrid dlouho nezažil. Kanalizace nestíhaly vstřebávat vodu, v nějaké části se prý zaplavilo i metro a všichni Madriďani byli schovaní v obchodech a kavárnách a čekali až déšť ustane. Jen já, Astuřanka zvyklá na déšť, jsem kráčela ulicemi směrem zpátky k hostelu, abych si co nejrychleji vyměnila mokré boty za suché a nenachladila se ještě víc než jsem byla. Když jsem provedla rychlou obuvní výměnu pokračovala jsem směr Národní knihovna, kde jsem šla pro materiály na svou bakalářku. Vlastně to bylo ideální. Co jiného dělat v dešti, než jít do knihovny. Když jsem došla do nádherné budovy, a zeptala se jestli je možné aby zahraniční univerzitní student získal nějaké materiály, pracovníci mi popsali všechny kroky, které k tomu musím udělat a já tak podstoupila asi tři bezpečnostní kontroly, stejně tak můj notebook, paní knihovnice mi založila účet a kartičku u nich v knihovně a asi po třičtvrtě hodině jsem se konečně dostala ke knihám. Myslím, že ani Bílý dům není tak zabezpečený jako tahle budova plná vzácných výtisků. :D Nakonec, ale hledání nebylo moc úspěšné a já odcházela s tím, že většinu věcí si asi vyžádám z Česka přes internet. Ale každopádně návštěva knihovny byla i tak hezkým zážitkem a dobrým úkrytem před deštěm. 

Když jsem totiž budovu opustila, venku už svítilo slunce a já se tak prošla promenádou směrem ke slavnému muzeu výtvarného umění El Prado a botanické zahradě.

 Pak už jsem měla jen jediný cíl - jídlo. Chtěla jsem najít nějakou hezkou kavárnu, kde bych si dala sendvič, takže jsem odbočila z hlavních tahů do malých uliček s nadějí že něco najdu. A udělala jsem dobře. Uličky byly opravdu kouzelné, narazila jsem na sociálně-komunitní prostor, kde byly uprostřed ulice postele a lehátka a bar s koktejlama a po dlouhém dni v Madridu jste si tam mohli dát jen tak šlofíka. Skvělý nápad. :D 

Pak jsem taky narazila na bleší trh. Tolik harampádí pohromadě jsem dlouho neviděla a nemít omezení na váhový limit na letišti, některé originální stylové kousky si odnesu. Nakonec jsem našla i tu kávarnu a asi dvě hodinky hodovala a psala články na blog. Poté už jsem chvátala na hostel, abych se převlíkla a vyrazila na sraz s mou kamarádkou Němkou, s kterou jsem se znala z Ovieda a která přijela do Madridu navštívit svého kamaráda a jeho partu. Pozvala mě, že můžeme strávit odpoledne společně, protože to jsou prý sympatičtí zábavní lidi. A taky že jo. Skupinka dvou Španělek a jednoho Španěla byla skvělá volba, protože nám ukázali zajímavá zákoutí Madridu, i nejhezčí výhled na královský palác od egyptského monumentu El Templo de Debod, který ve 20. století daroval Egypt Španělsku. Celou procházku jsme povídali, jak kdybychom se znali dvacet let a moc si to společně užili. Večer jsem padla do postele a těšila se na pátek na výlet do Toleda se Zoe z Taiwanu a právě oviedskou kamarádkou Adou z Německa.

PÁTEK

Jenže, když se člověk na něco moc těší, často to tak úplně nevyjde podle jeho představ.  Když jsme ráno přišly na nádraží a chtěly si koupit jízdenky na vlak, který jel přibližně za 30 minut, zjistily jsme, že tenhle úkol bude těžší než dobýt pevnost Boyard. Samoobslužný automat nefungoval a fronta u pokladny byla šíleně dlouhá. Smířily jsme se s tím, že první vlak nestihneme a rozhodly se, že pojedeme tím za hodinu a vystojíme si frontu. Když jsem si ale vzaly lísteček s pořadovým číslem, zjistily jsme, že před námi není jen těch dvacet lidí ve frontě, ale dalších dvacet posedávajících všude kolem. No, dvě prodavačky u okýnka a asi osmačtyřicet lidí před vámi, to je celkem slušný důvod na prostřelení hlavy pro člověka jako já, který nesnáší čekání. Nicméně jsme se po asi třičtvrtě hodině konečně dočkaly a i my se dostaly k prodejnímu okýnku. Tam nám paní sdělila, že poslední lístky do Toleda prodala před chvílí,ale že můžeme jet za další hodinu. To jsme razantně odmítly, protože i když bylo Toledo poměrně blízko, dojet tam, proběhnout město a jet zase zpátky se nám nelíbilo. Tak jsme se usnesly, že zůstaneme radši v Madridu. Obě holky v sobotu odjížděly,ale já měla ještě čas, takže jsem požádala paní, jestli by mi tedy alespoň prodala jeden lístek na sobotu do Toleda. Ta mi s úsměvem sdělila, že mi ho prodat nemůže, protože ona prodává pouze lístky na spoje, které jedou v ten den, kdy lístek kupujete a jestli chci lístek na zítra, tak si musím jít znovu pro další lísteček, vystát další frontu asi 60 lidí a jít k jejímu kolegovi. Na to už jsem opravdu neměla a rozhodla se, že lístek koupím až v sobotu ráno, i kdybych měla vstát v pět a být na nádraží první.  (foto:budova nádraží)

I když se naše plány díky nečekaným událostem změnily, vůbec nám to nevadilo, protože jsme si i tak poradily. Prošly jsme se po Madridu s cílem vystoupat na budovu Muzea umění odkud je krásný výhled na celý Madrid. A stálo to za to. Bílé střechy, rozlehlé parky, nádherný nazdobený palác... prostě nádhera. Madrid je překrásné město, kde Vás pokaždé něco překvapí. Milovala jsem procházet se hodiny a hodiny spletitými uličkami a schválně jsem se chtěla ztratit, abych viděla i končiny, kam by mě nenapadlo jít. Atmosféra Madridu je kouzelná, ale upřímně musím říct, že ostatní metropole jako Praha, Londýn nebo Paříž se mi asi líbily o trošku víc, zvlášť co se týče architektury a historického bohatství.

Poté jsme s děvčaty zašly na šálek dobré kávy a oběd a odpoledne se pak naše cesty rozdělily, protože Zoe chtěla jít do galerie, Ada navštívit svého kamaráda a já potřebovala nutně nové boty, protože ty moje měly v podrážce díry a já vypadala jak dítě z rozvojové země. :D Co jsem asi nezmínila, tak to, že v Madridu je šílené množství obchodů s obuví. To byla věc, která mě fakt hned zaujala. Místy jsem měla dojem, že Madriďani by klidně chodili nazí, ale hlavně v kvalitních a krásných botách. :D Bohužel ceny v takovýchto obchodech na hlavních třídách se pohybují v částkách, za které jsem schopna nakoupit oblečení na celou sezónu a tak mé kroky vedly do Primarku, kde jsem věděla, že levné boty na pobíhání po městě určitě seženu, i když cesta byla více než komplikovaná a velmi dobrodužná, protože se Primark nacházel v okrajové části města. Ale aspoň můžu říct, že jsem viděla normální Madrid, ve kterém žijí běžní lidé a ne jen načančané centrum. 

Po úspěšných nákupech jsem pak večer šla koupit lístky na sobotní představení Flamenca do jednoho z madridských barů, protože jsme věděla, že bez toho, abych tady viděla Flamenco prostě odjet nemůžu. Pak jsem si trochu prošla noční Madrid.

V noci se mi nechtělo samotné do baru, a tak jsem zašla na dvojku červeného do baru, který byl součástí našeho hostelu. A to byl super nápad, protože jsem tam potkala další skvělé lidi z celého světa a užili jsme si společně zábavný večer a domluvili se, že sobotní noc by se mohla odehrávat ve stejném duchu. Ale to předbíhám...

SOBOTA a NEDĚLE

... ráno jsem konečně vyjela do Toleda! Dokonce jsem si v pohodě koupil lístky na vlak, aniž bych projevovala agresivní sklony, a za půl hodinky už byla na místě. Toledo je nádherné historické město, kde na vás středověká atmosféra dýchá z každé dlažební kostky. Když jsem přicházela od nádraží k historickému centru a viděla před sebou historickou čtvrť, která se nacházela na kopci nad řekou a byla celá obehnaná hradbami, myslela jsem, že jsem ve filmových ateliérech, kde se bude točit nějaký historický snímek. Viděla jsem spoustu historických měst, ale tohle byla úplně jiná liga, jak se říká. Mám pocit, že to co se tady vybudovalo před stovkami let, se tady zachovalo v plném rozsahu až doteď s tím rozdílem, že místo tradiční pekárny je dneska McDonald. Tam jsem si dala startovní kafe a pak už koupila mapu a procházela celé město a jen žasla nad tou krásou.

Filmové kulisy prostě

Budova nádraží

Toledo bylo v minulosti důležitým centrem a zajímavé je určitě tím, že se tady mísí kultura křesťanská, muslimská i židovská. Prostě si prohlídnete křesťanskou katedrálu, ze které se vám naskýtá výhled na mešitu a když popojdete jen na druhou stranu centra, můžete objevovat zákoutí židovské čtvrti. To jen tak někde na světě nenajdete. Celý den v Toledu jsem zakončila posezením na zídce, jezením tolik typického toledského marcipánu a koukáním na město. Co víc člověk potřebuje ke štěstí.

Asi v šest jsem dojela zpátky do Madridu a rozhodla se nejet na hostel metrem, ale dojít to přes celé centrum uličkami, kde jsem ještě nebyla. To byl poměrně riskantní nápad. Jdu, jdu, kochám se, kochám se a najednou jsem na náměstíčku a zjišťuju, že jsem jediná kdo tam má bílou kůži a že to mlaskání a pokřikování, co se kolem mě ozývá, není asi čistě náhodné. Mám ráda kulturní a etnické rozdíly a nejsem žádný rasista, ale tohle byla fakt zvláštní situace. Usoudila jsem, že vytáhnout v tomhle momentu mapu a podívat se, kudy vede nejkratší cesta z téhle čtvrti je příliš riskantní a tak jsem zapadla do jednoho obchodu, koupila si jídlo a mezi regály si určila, kterou z ulic budu ubíhat do bezpečí. Vše dobře dopadlo a já mám aspoň o historku navíc.  

Na hostelu jsem vyzvedla svou australskou spolubydlící a vyrazily jsme na Flamenco. I když je tato hudebně-taneční kultura typická spíše pro Andalusii, i v Madridu je hluboce zakořeněna a najdete zde nespočet divadel a barů, kde můžete show zhlédnout. Já vybrala jeden z nejproslulejších madridských barů, který získal za produkci flamenca v minulém roce ocenění a udělala jsem dobře. Paní uvaděčce jsem byla očividně sympatická, když jsem lístky den předem kupovala, a netušila jsem, že když mi slíbila, že mi vybere nějaká pěkná místa, myslí tím první stůl přímo před pódiem. A tak jsme s mou novou kamarádkou popíjely vychlazenou sangrii a sledovaly kreace tanečníků a vysoké umění hudebníků přímo před námi. Na pódiu byl kytarista, zpěvák, houslista, tanečnice a tanečník, ale když bar zaplnila žhavá jižanská hudba a tanečníci jakoby létali nad pódiem, měla jsem pocit, že na pódiu není pět lidí, ale pět set a  opravdu jsem nikdy nic tak sugestivního a intenzivního neviděla/necítila. A byla jsem ráda, že mou poslední noc ve Španělsku můžu strávit kulturně a moc jsem si to užila.

Když jsem dorazily na hostel, šla jsem pozdravit svou barovou partu z minulého večera a pozdrav se zase protáhl do rána a já se jen modlila, ať nezaspím svůj let. Všechno dobře dopadlo, já vstala, ráno se šla naposledy projít po Madridu a pak už nasedla na vlak na letiště. Španělská doprava mě opět překvapila svým systémem, ve kterém není žádný systém:D, takže jsem dojela tak tak, ale stihla jsem si koupit ještě nejdražší bagetu v mém životě do letadla (kdo kdy řekl, že bezcelní zóna je super levná?!:D) , takže jsem v konečném důsledku měla vlastně ještě rezervu. :D

Pak už jsem seděla v letadle a za necelé tři hoďky doletěla do Prahy. Tam na mě čekala maminka a zůstaly jsme v Praze ještě dva dny, abychom si užily našeho hlavního města. A Praha mě zas a znovu okouzlila a zjistila jsem, že máme být opravdu na co hrdí, protože ač jsem viděla za toho půl roku nespočet krásných míst, Praha se určitě může řadit  mezi ty nejkrásnější.

A tím skončilo mé cestovatelské dobrodružství. Byla to dovolená jakou jsem si vysnila a vlastně možná ještě lepší, protože setkání se zajímavými lidmi prostě nenaplánujete. A každé setkání bylo něčím cenné. Pamatuju si, když mi poutnice z Německa vysvětlovala jaký je rozdíl mezi tím "být sama" a "být osamělá" a já můžu s jistotou říct, že ačkoli jsem cestovala sama, osamělá jsem se rozhodně necítila a v podstatě většinu dní nebyla ani tak úplně sama, protože mi vždycky někdo vstoupil do cesty. Ale celé je to o tom nebát se, být otevřená a komunikativní ve vztahu k ostatním a ty správné lidi si tímhle přitáhnete.

Cestování je prostě vášeň a já ještě nevybalila svůj kufr a už přemýšlím, kdy ho zase naplním a kam pojedu. Je tolik míst, které bych chtěla vidět, tolik pokrmů, které bych chtěla ochutnat, tolik setkání, které na mě čekají... a dneska už díky mému půlročnímu pobytu ve Španělsku vím, že je to možné a že pokud člověk překročí své osobní hranice, pak už není žádný problém překračovat ty geografické.

Zdroj:internet

Tak zatím ahoj ahoj, světe. A uvidíme se brzy u posledního článku, který bude rozhodně KRATŠÍ a tak nějak uzavře celý smysl tohoto blogu. Díky, žes byl se mnou.