Milý světe,
dnešní první cestovatelský příspěvek se bude týkat Bilbaa -
města, kde se snoubí historie s moderním uměním a industriální čtvrti s
rozlehlými parky. Bilbao je vlastně největší město v celém Baskicku a je to
znát - mají tramvaje, metro a musíte se připravit na velký počet turistů a kosmopolitní
atmosféru. Teda, New York to úplně není, ale oproti našemu milému útulnému
Oviedu to byla celkem změna. Každopádně pokud Baskicko navštívíte, nemůžete
odjet bez toho, aniž byste viděli zdejší muzeum moderního umění (alespoň zvenku) a okusili bollos de
mantequilla, místní specialitku - bulku ze sladkého těsta plněnou nadýchaným
máslovým krémem. A zkrátka zažili atmosféru pulzujícího Bilbaa.
Úvod, který by měl probudit všechny vaše cestovatelské vášně
máme za sebou a teď hezky popořadě. Z Ovieda nám cesta do Bilbaa trvala autobusem
přibližně tři hodiny. Normálně cesta trvá pět hodin, ale tenhle autobus měl tu
výhodu, že nezastavoval v každé vesnici a ještě disponoval pohodlnými koženými
sedačkami a čipsy zdarma! :D Takže rozhodně stálo za to si trochu připlatit. Celé
natěšené jsme vystoupily na autobusovém nádraží
v Bilbau a vybavené itinerářem a GPS v mobilu jsme vyrazily hledat
hostel. Ten se nacházel v industriální čtvrti s výhledem na obrovskou betonovou
zeď pomalovanou graffiti a domy kolem, které by byly jistě tajným snem
nejednoho squattera. :D Uvnitř byl hostel ale krásný, čistý a všude byla cítit
domácí atmosféra. Tyhle typy hostelů jsou určené především pro poutníky, kteří
jdou slavnou Svatojakubskou cestu ke hrobu sv. Jakuba do Santiaga de
Compostela. Je to prostě hezké ubytování ve vícelůžkových pokojích za příjemnou
cenu a upřímně, když jste poutník, který se několik týdnů přesunuje od jednoho
města ke druhému, je jedno kde spíte, hlavně, že máte teplou sprchu a měkkou
postel. I nám se tahle varianta ubytování líbila, ačkoli k poutnicím jsme měly
daleko - kufřík na kolečkách, troje balerínky, fén na vlasy... no občas jsme si
mezi všemi těmi pohorkami a krosnami připadaly jako mimozemšťani. :D Každopádně za mě mají tihle lidi obdiv. Šlapat
někdy až tři měsíce, déšť - nedéšť, puchýře - nepuchýře, třeba čtyřicet
kilometrů za den, no musí to být fuška. Naše dovolená měla k takovéto túře
daleko, i když pár puchýřů jsme si taky dovezly. V každé ze čtyř destinací jsme
se toho snažily projít co nejvíce, vidět to nejhlavnější z památek, ale taky si
v poklidu užít atmosféru každého z měst, takže časté posedávání v kavárničkách,
toulání se úzkými uličkami a navštěvování roztomilých místních obchůdků, to
bylo naše. Holčičí dovolená, jak má být.
Ale protože jsme všechny hodně společenské typy, byla by pro
nás asi nuda strávit celý týden jenom takhle ve třech, a tak jsme velmi uvítaly,
když se naskytla možnost setkat se právě v Bilbau s mým kamarádem Enriquem a
jeho přáteli, kteří kousek od Bilbaa bydlí. Abych to trochu osvětlila.. Enriqueho
jsem potkala před pěti lety v Anglii, kde jsme bydleli u stejné hostitelské
rodiny. Za tu chvíli našeho soužití se z nás stali skvělí kamarádi a bylo nám
oběma, tehdy šestnáctiletým puberťákům, líto, že už se nikdy v životě
neuvidíme. Tím jsem si byla tehdy stoprocentně jistá, protože jsem
nepředpokládala, že se někdy dostanu na sever Španělska. Nicméně jsme pět let udržovali
kontakt přes internet, klasické dopisy, přání k Vánocům a minulý týden se
opravdu po tak dlouhé době viděli. On i jeho pět kamarádů nám byli celý den
skvělými průvodci. Ukázali nám město, povyprávěli o historii významných staveb,
vzali nás do své oblíbené restaurace a hrozně moc se snažili, aby se nám
návštěva jejich města líbila. To člověka zahřeje u srdce, že někomu stojí za to
obětovat svůj volný čas, aby někomu jinému udělal radost. Tady je stručný výčet
všeho, co jsme v Bilbau viděli:
Guggenheimovo muzeum
Muzeum moderního umění, jehož dvojče se nachází v New Yorku.
Tohle španělské dvojče vás ohromí jen při pohledu zvenku. Celé architektonické
provedení je kombinací ostrých hran, zaoblených tvarů, nepravidelných linií a
taky různých materiálů od titanu po vápenec... no, náš Kaplický by architekta
téhle unikátní stavby určitě poplácal po rameni. Vevnitř se nachází stále
sbírky i přechodné expozice a milovníci umění by si návštěvu určitě neměli nechat
ujít. Já se přiznám, že mě moderní výtvarno až tak nebere, takže jsem
se spokojila s pohledem zvenku. Před muzeem se nachází několik zajímavých
plastik, třeba obrovská kovová konstrukce pavouka nebo psa z živých květin a
kousek dál velmi moderně vyhlížející červený most. Člověk by neřekl, že jen
když popojde pár minut dál, dojde do nádherného starého historického centra.To
je Bilbao. Kombinace nezkombinovatelného.
Most Zubizuri
Budova radnice
Kostel San Nicolas
Kostel San Antón - nádherná stavba stojící na břehu řeky
Krásná budova nádraží
Katedrála Santiaga z Bilbaa
Taky jsme měli možnost vidět jedno ze slavných velikonoční
procesí, které po celý týden probíhaly ve všech větších městech Španělska.
Velikonoční oslavy jsou tady opravdu velkolepé. Ulicemi prochází nekonečná procesí
, které tvoří lidi v maskách, které působí až děsivě a nezadaly by si s oblečky
členů Ku Klux Klanu. Všude se rozléhá zvuk bubnů a dechového orchestru a působí
to opravdu impozantně.
Večer se mé spolucestovatelky odebraly na hostel a já
pokračovala se Španělskou partou do jejich městečka, které s Bilbaem spojuje
linka metra. Byla jsem totiž domluvená s Enriquem, že když spíme v Bilbau dvě
noci, jednu strávím u nich doma a druhou na hostelu. Já tuhle nabídku s radostí
přijala, protože co si jako student španělské filologie můžete přát víc, než
poznat opravdový španělský život, vidět jak se žije v baskické rodině a poznat
další zajímavé lidi. Když jsme dorazili do jejich bytu, dýchla na mě hned u
dveří nádherná domácí atmosféra. Rodiče byli milí, upovídaní lidé, a tak jsme
strávili několik hodin u šálku čaje povídáním o životě, cestování, kulturních
rozdílech a podobně. Takové zážitky už mi nikdo nikdy nevezme. Ráno jsem pak
opět se svými španělskými kamarády vyrazila na prohlídku jejich městečka Leioa
a především zdejší nádherné pláže, mini rybářské vesničky ve svahu, ve které to
vypadá, že se zastavil čas a unikátního visutého mostu "Puente de Vizcaya",
zapsaného na seznamu dědictví UNESCO. Tenhle most zkonstruoval v 19. století baskický
architekt Alberto de Palacio, přítel slavného Jeana Eiffela. Převáží se zde jak
lidé, tak třeba i osobní automobily na druhou stranu zálivu a je to vlastně
taková gondola zavěšená na železné konstrukci. Takže vlastně letíte několik
metrů nad vodou i se svým osobákem. Pecka. Na světě je prý takových mostů jenom šest,
takže jsem ráda, že jsem jeden z nich mohla vidět.
Pak už jsem se rozloučila s Enriquem i jeho bezva tlupou, sedla
na metro a dojela za děvčaty do centra města, kde jsme si daly výborný oběd, ze
kterého bych vyzdvihla horkou domácí brownie jako dezert, která by mohla s
klidem konkurovat té, kterou jsem ochutnala v Londýně v restauraci Jamieho
Olivera. Promiň, Jamie, je to tak. Pak jsme se rozhodly, že chceme Bilbao vidět
i z jiné perspektivy a tak jsme vyjely speciální tramvají, hodně podobnou té,
kterou máme na Petříně, na vyhlídku.
Jak jsem již zmínila, jsme komunikativní a rády se bavíme s
místními domorodci nebo lépe řečeno oni s námi. V tramvaji si nás vyhlídnul asi
osmdesátiletý důchodce, který se rozhodl, že půjde kousek s námi a popíše nám
město takhle z ptačího pohledu. Fajn! Jenže jeho povídání se protáhlo a dostali
jsme se někam hluboko do dějin Baskicka, taky k historkám z jeho vlastní
rodiny, okruhu přátel, přidal i zážitky od doktora, celkovou analýzu svého
zdravotního stavu, předpověď počasí na následující dny, anekdoty a po asi čtyřiceti
minutách, kdy neudělal ve svém monologu ani jednu větší pauzu na nádech, abych
ho mohla s úctou zastavit, jsem měla pocit, že mi vypadl mozek a už ani nevím
jak se jmenuju, natož co je to tam vzadu za kostel a který obratel že to pána
bolel. Ještě teď se při vzpomínce na našeho průvodce směju. Jak říkám, cestování je prostě plné dobrodružství a
zajímavých setkání. :D
Večer jsme se odebraly znovu na náš hostel, kde jsme si
dopřály studenou cestovatelskou večeři a popovídali si s (dost atraktivním)
poutníkem, který měl za sebou už velký kus Svatojakubské cesty. V noci jsme pak
opět jen ve třech vyrazily na skleničku červeného do útulné hospůdky a
rozloučily se tak s Bilbaem, ze kterého jsem si toho odnesla moc. Pocit, jak je
člověk malý oproti velkoměstu, bolavé nohy z dvoudenního chození a zjištění, že
poslední sbohem nemusí být vlastně poslední a navždycky. Život je prostě jízda.
A tak jsme druhý den vyjely směr další cestovatelský cíl - San Sebastián, prý nejkrásnější město v
Evropě, které může s přehledem konkurovat Paříži, oblíbená destinace celebrit a
ráj turistů a zamilovaných párů.
Ale o tom zase někdy jindy...
Žádné komentáře:
Okomentovat