Milý světe,
zdravím z útulné kavárny v Madridu! Sedím u okna, pozoruju
ruch velkoměsta a konečně dávám dokupy články z posledních týdnů. Protože i
když můžu s klidem říct, že můj Erasmus byl jízda na horské dráze, poslední dva
týdny byly něco mezi centrifugou a letem do vesmíru, co do počtu zážitků,
emocí, a tak nějak všeho. Díky tomu všemu mi nezbýval žádný čas na psaní a tak
si ho nacházím až teď po celém dni chození a obdivování této metropole při
šálku dobrého zeleného čaje.
V minulém článku jsme skončili někde u loučení s Oviedem,
lidmi, školou a tak dále. Můžu vám říct, že to byla opravdu úleva, že zkouškové
skončilo, protože mám pocit, že jsem v podstatě tři krásné květnové týdny proseděla
nad knihami a tak cítila nutkavou potřebu zase někam zajet. A tak se stalo, že
jsem jednu krásnou červnovou neděli šla koupit lístky na autobus do Santiaga de
Compostela a hned v pondělí se tam rozjela.
Santiago de Compostela je nádherné město situované v regionu
Galicie na severu Španělska. Je to místo magické, neb jak už možná z minulých
článků víte, je to cíl všech poutníků, kteří jdou Svatojakubskou cestu ze všech
koutů Španělska, Evropy i světa. Věděla jsem , že doprava autobusem do toho
města je více než komplikovaná , že bude nákladná, že pojedu sama, a tak dále,
ale mé srdce mě na to místo prostě táhlo, a tak jsem sbalila baťůžek, udělala
sandwiče a prostě jela.
Vzpomněla jsem si, že v Santiagu je na Erasmu moje kamarádka
z univerzity Péťa, a tak ji drze napsala, jestli by jí nevadilo na jednu noc
ubytovat na svém gauči jednu poutnici, protože za jeden den jsem to neměla
šanci otočit zpátky do Ovieda. Péťa neváhala a nabídla mi střechu nad hlavou, a
co víc, dokonce průvodcovské služby po jejím novém španělském domově. Takže i
když jsem byla připravena, že si Santiago projdu sama, nakonec jsem sama vůbec
nebyla, Péťu jsem strašně ráda viděla a vím, že lepší hostitelku bych si ani
přát nemohla. Ale pojďme hezky popořadě, chronologicky, jak to mám v oblibě.:)
V pondělí ráno jsem nasedla na autobus, který mě za 5 hodin
dopravil do Santiaga. Podotýkám, že to byl ještě ten rychlejší a modernější
autobus, za který si sice připlatíte deset euro, ale stojí to za to. Za co?
Třeba za to, že vám dají vodu a buráky juhůů :D, nebo že si můžete natáhnout
nohy. Taky jsem stihla za ten čas shlédnout 2 filmy na sedadlových obrazovkách,
takže mi cesta uběhla rychle. Na autobusáku už mě čekala usměvavá Péťa. Šly
jsme odhodit můj bágl k ní domů a pak se vrhly rovnou na prohlídku města.
Santiago má nádhernou historickou čtvrť, které dominuje
slavná katedrála sv. Jakuba. Zvenku je katedrála v rekonstrukci a měla jsem
opravdu štěstí, protože ještě pár dní před mým příjezdem byly obě věže zahalené
v kabátu z lešení, ale protože starosta Santiaga věděl, že má přijet
nadšená cestovatelka z Ovieda, vlastníma
rukama lešení sundal a já tak viděla aspoň jednu krásnou věž. :D Vevnitř je katedrála opravdu nádherná,
vlastně jedna z nejhezčích, které jsem ve Španělsku viděla. Ať jste věřící či
ně, ať jste poutník či ne, prostě vás ohromí. Taky se zde nachází socha patrona
všech poutník, na kterou si můžete vystát frontu, obejmout ji a zašeptat do
ouška své přání. I to mé už ví. ;)
Co mě ale možná zaujalo víc než samotná katedrála bylo
náměstí před ní. Asi se nedá popsat ta atmosféra, která se tam nese vzduchem. Šťastní
poutníci, mluvící nejrůznějšími jazyky, sedící na zemi, hledící na katedrálu,
kteří došli do cíle. Tedy alespoň do toho geografického. Dnes už totiž díky milým
setkáním na mých cestách vím, že ten cíl často není místo, ale pocit, který má
člověk v sobě. A těžko říct, jestli všichni ti vyčerpaní propocení lidé našli
díky svatojakubské cestě to, co hledali.
Dost filosofování, pojďme trochu konzumním směrem. Když jsem
viděla všechny nádherné historické stavby i roztomilé obchůdky v nové části
centra Santiaga zamířily jsme do jedné oblíbené španělské bagetárny, kde jsme
se setkali s československou menšinou v Santiagu, tedy Pétinými kamarádkami
které byly hrozné sympaťandy. Vyměnily jsme si zkušenosti z Erasmu, porovnávali
naše studentská města a konečné resumé znělo, že by ani jedna z nás neměnila.
Fakt že jo. Santiago bylo krásné, ale za půl roku v mém milovaném Oviedu bych
ho nevyměnila.
Poté jsme pokračovaly do jedné tradiční galicijské hospůdky,
kde měla Péťa a její spolužáci všech národností rozlučku s jejich učitelem
portugalštiny. No, ač jsem nebyla prvoplánově zvaná, pan učitel o mě již
dopředu věděl a byl jen rád, že pozná další lidi, takže jsem díky tomuto milému
chlapíkovi a jeho usměvavým studentům měla možnost okusit tradiční galicijsou
kuchyni na královské večeři. Některé pokrmy byly samozřejmě shodné s těmi
asturskými, když jsou to sousední regiony, ale co bych vypíchla je určitě Pulpo
gallego neboli v překladu galicijská chobotnice, asi to nejtradičnější co si
můžete v Galicii dát a taky výborné typické galicijské bílé víno Albariño,
které bylo příjemnou změnou po hektolitrech červeného vína, které jsem za
Erasmus vypila. :D
Večeře skončila po půlnoci a já tak měla možnost vidět nádherné
noční Santiago. Prostě nádhera. Takdy tady v Santiagu mají jednu takovou raritu. Na jedné ze zdí
katedrály můžete na zdi spatřit stín mužské postavy. Dodnes se neví, jestli
onen mu je mnich nebo hrobník, ale podle legendy se praví, že kdysi dávno přišel na tomhle místě o svou
milou a stovky let tu na ní každou noc čeká. Holky Češky se mi svěřily, že ač
na duchovno nevěří, když jdou domů z diskotéky vyberou si raději jinou trasu,
protože mají k oné bytosti respekt.
Druhý den jsme s Péťou a její kamarádkou vyrazily na Monte
de Goza, kopeček kousek za Santiagem a jednu ze zastávek na Svatojakubské
cesty. Nachází se zde socha dvou poutníků, kteří se dívají z kopce na Santiago
a z jejich pohledů je jasné, že se těší na studené pivo. Cesta nám trvala něco
přes dvě hodinky a byl to super zážitek, protože jsme potkali spoustu poutníků,
kteří nás zdravili a přáli úspěšnou cestu. Kdyby tak věděli, že jsme chabé
turistky, které budou mít večer svou postel, sprchu a vyfénujou si vlasy. :D Za
zmínkou určitě stojí rozhovor s jednou Němkou, která realizuje cestu na kole. A
to na pořádně vymakaném kole! Za sedátkem měla připevněnou tyčku se špagátkem
na které si sušila spodní prádlo. Nejprve jsem myslela, že má vzadu černou
vlajku, a už už chtěla kondolovat, pak mi ale při bližším pohledu došlo, že jde
o něco zcela jiného. :D Vyprávěla nám, že vyjela z Německa na konci minulého
roku, tedy celý rok 2015 tráví takhle na cestě. Neuvěřitelné.
Po túře jsme se vrátily do města, stihly ještě nakupování a
já pak odpoledne nasedla na bus, zcela uspokojená a nabitá energií na bus.
Tentokrát bez oříšků a televize a s dobou trvání cesty: 7 hodin. Juchů! Myslela
jsem ,že to bude nad mé síly, ale vlastně to docela uteklo a já v jednu ráno v
pořádku dojela do Ovieda. Protože ten den ale bylo úterý a tedy poslední slavný
oviedský erasmácký večer s jednohubkami, hodila jsem doma rychlou sprchu a
vyrazila do restaurace rozloučit se s některými odjíždějícími Erasmáky. Pak už
jsem opravdu jen lehla do postele a usínala s vědomím, že tenhle výlet stál
opravdu za to. Třeba taky proto, že ač je Santiago snad nejdeštivější v celém
Španělsku, já propotila za dva dny několik trik a odjela se spáleným nosem. Prostě
to tak nějak všechno vyšlo na jedničku.
Další dny se nesly v rámci papírování na ukončení Erasmu,
dalších loučení, balení kufrů, dojídání zbytků v ledničce, až přišel onen osudný
pátek...
...pokračování příště (tedy jestli tady dostanu další čaj),
milý světe:)
Žádné komentáře:
Okomentovat