Milý světe,
ne, nepřestěhovala jsem se do Prahy. Ale sí, přestěhovala
jsem se. Dlouhý příběh, tak začnem fotkou, která trochu osvětlí ten nadpis.
Pokud můj blog/deník/mou sbírku myšlenek a zážitků čtete
pravidelně, tak víte, že jsem se ve čtvrtek přestěhovala do bytu v centru a
byla jsem z něj nadšená. Skoro jako Popelka, která dostala tři oříšky. Já ale
neměla tři vořechy, nýbrž tři bezesné noci.
Ano, šla jsem do toho podnájmu s
tím, že obyvatelé mají spoustu přátel, že jsou to Španělé, kteří milují
jakýkoli sraz od večeře po divokou party, ale nevydýchala jsem to a hlavně jsem se nevyspala, což začalo pociťovat jak tělo, tak i psychika. Party každý
den, nepořádek, neměla jsem pocit domova a v bytě jsem se necítila bezpečně,
ale tak nějak jsem čekala, že se to zlepší. Ale pak mi došlo, že ne. I smích
došel, na slzy došlo taky a pak i já došla k rozhodnutí, že nejspíš musím pryč.
(Právě jsem použila čtyřikrát slovo došlo, což je proti všem literárním
pravidlům, ale líbí se mi to! A taky se snažím odvést pozornost od depresivního nádechu tohohle odstavce-
poznámka autora). Tohle rozhodnutí bylo složité. Když někomu slíbíte, že s ním
budete sdílet byt, nastěhujete se, tak dotyčný asi nepočítá s tím, že se po
třech dnech vystěhujete. No, řeknu vám, neměla jsem ze sebe moc dobrý pocit.
Nicméně, jsem to zvážila ze všech stran a rozhodla se bojovat, i když bylo
pravděpodobné, že na bojišti zůstanou ranění. V neděli jsem znovu obvolala dost
inzerátů, šla se podívat na pár bytů, až mi do cesty vešel tenhle, situovaný
ještě více v centru vedle hospůdky s názvem Malá Strana, s pěti sympatickými cizinci, šílenou paní
domácí a super cenou. A já si řekla, že jdu do toho.
Všechno se seběhlo během necelých pěti hodin, a já už si pak jen sbalila své věci ve starém bytě, dala nové paní domácí zálohu a pak mě čekala
ta nejhorší část. Říct o mém rozhodnutí spolubydlící Španělce, která starý byt pronajímala. Ve
zkratce, vzala to dobře, a dokonce mě ani "ne-nenávidí". A tak jsem
znovu "cupitala" se svým dvacetikilovým kufrem a batohem plným
nakoupených potravin od brambor po olej do nového hnízdečka.
A právě teď píšu tyhle řádky z gauče v našem útulném obýváčku.
Po večeru s vínečkem a zpíváním s kytarou, teď jedna část hraje karty, druhá
čte a já píšu. Je třeba dodávat něco víc?
Tohle je to, co jsem
hledala..pohodoví lidi, kteří se taky rádi baví, ale poněkud jiným způsobem a
berou ohled na ostatní. Konkrétně je nás
tu šest. Amy z Anglie, Christina z Austrálie, Lorenzo z Itálie, Miguel ze Španělska,
zrzavý Angličan Ben a já. Mluvíme španělsky i anglicky, což je super, protože
jsem se bála, že angličtinu během Erasmu zapomenu, naopak, nejspíš si přivezu
pěkný britský přízvuk. Zatím je to asi vše, co bych chtěla k tomuto ideálnímu
bytu říci, neb to nechci zakřiknout jako minule. Ale mám pocit, že teď je to
správně a jsem ráda, že jsem ten krok podnikla. Je pravda, že v můj
prospěch hodně hrálo to, že jsem v bývalém bytě ještě neměla sepsanou smlouvu,
takže bylo vše jednodušší. S podepsanou smlouvou bych měla asi dost problém a
vlastně to byla velká náhoda, že sepsaná nebyla. Španělka ji už v pátek připravila,
vytiskla, ale nechtěně udělala překlep v čísle mé občanky a tak to musela
přepsat a vytisknout znova, jenže o víkendu byly všechny copy centra zavřené, a
tak se muselo čekat až do pondělí. Takže jsem uprchla za pět dvanáct. Co myslíš,
světe, osud nebo náhoda?
Každopádně teď jsem tady, dala jsem své nervy, náladu a
Erasmácký život dokupy a jede se dál. Pardon, že dnešní článek nehýří humorem a
metaforami, ale chtěla jsem ukázat, že Erasmus se nerovná jen párty, cestování
a půl roku bez starostí. A že prostě každý začátek je těžký, zvlášť pro
člověka, který je odkázán sám na sebe v cizí zemi. Snad jsem teď Evropskou Unii
nepřipravila o statisíce zájemců o Erasmus.:D
Jinak chystám článek o škole, kde nikdo nic neví, a teprve se rozkoukávám a vybírám ty správné
předměty. A taky budou fotky historického centra a všech divných soch, co tady
jsou, protože to opravdu stojí za to. :D
Přece jen sochu, která se v překladu jmenuje "Zadek" na moc místech
na světě nenajdete. Tak se těšte, protože já se těším!:)
Tak zas někdy, světe!:)
Žádné komentáře:
Okomentovat