tak jsem tady s další pravidelnou dávkou emocí (nebo jak to kdysi říkali v Rodinných poutech :D) a zážitků. Přemýšlím, jak začít, protože je toho fakt moc,ale asi si nebudu hrát na spisovatele-experimentátora a zvolím chronologický postup.
VČERA
...to bylo únavné.
Má cesta začala o půlnoci v mém rodném městě, kdy jsem naložila svůj JENOM dvacetikilový kufr do našeho auta a s divným pocitem usedala na sedadlo spolujezdce směr Brno. Tímto děkuji mému nejlepšímu dvornímu šoférovi mamince za veškeré služby, komfort a hlavně psychickou podporu. Bylo jí třeba. (Jo, děvčata díky za ty blicí pytlíky, zatím nejpraktičtější dárek..no znáte mě :D) Víc bych to asi nerozváděla, v Brně jsem nasedla na Bus směr Vídeň. Hodiny v autobuse ukazovaly 2:45 a já přemýšlela, jestli mám opravdu chuť se dívat na Pána Prstenů na "studentagency tabletu" jako můj spolusedící. Hádáte správně, ne. Takže jsem se snažila usnout, což se taky nepovedlo, ale cesta uběhla opravdu rychle a v 5 ráno už jsem byla na letišti ve Vídni. Odbavená jsem byla během pár minut a pak už jen čekala na svůj let. Poznatky z Vídně: dobrá organizace, málo úsměvů a mini konverzace se security paní v němčině, protože na co umět na letišti anglicky, že jo. :D Proboha. Konverzace to byla spíše z její strany, já jen po pochopení toho, co vlastně chce, suverénně odvětila: "ja!"
Let do Madridu jsem celý prospala, protože si to tělo žádalo. Vzbudila jsem se asi půl hodiny před přistáním a byla mi strašná zima. Problém byl ale v tom, že jsem měla místo u okýnka, vedle mě seděl starý manželský pár, který taky spokojeně dřímal a moje bunda byla v úložném prostoru nad námi. Jelikož bych v rámci lovu na bundu musela vzbudit dva spokojeně spinkající důchodce, za což, a to jsem si jistá, bych šla stoprocentně do pekla, a to já nechci (vsuvka: kolik tu mám chyb v těch čárkách?:D), rozhodla jsem se to přečkat bez bundy do přistání. Letiště v Madridu je obří, ale jelikož mě naučili ve školce poznávat písmenka a barvičky, byla jsem schopná dostat se přes milion eskalátorů, pásů a dokonce i vlak až k druhé bráně. A nasedla jsem do letadla směr Asturie. Let trval necelou hodinku a už při přistávání jsem byla ohromena krásou místího kraje. Všude zeleno, čerstvo, až jsem se začala bát jestli to mé plíce, zvyklé na industriální prostředí, zvládnou. :D Na letišti jsem našla autobus přímo do Ovieda, z něho jsem se pak asi 45 minut kochala místní krajinkou, až jsem konečně dojela na autobusové nádraží. Jo, ještě k té krajině, představte si Beskydy, kde se občas mezi jehličnany objeví palma. Není to cool?:D
Z nádraží jsem cupitala (okrasné sloveso označující chůzi pomalu jdoucí unavené češky s oteklýma nohama, s kabelkou, báglem a megakufrem) na svůj hostel, kde mě přivítal recepční - asi osmdesátiletý dědeček a vysvětlil mi vše potřebné. Mám útulný pokoj s velkým francouzským oknem a výhledem do ulice a vlastní koupelničkou, takže mi nic nechybí. A cítím se tu strašně fajn, protože to vlastně nevypadá jako hostel, ale jako babičkovský byt, kde můžete na pár nocí prostě složit hlavu. Jejich (asi) syn, který se tady o všechno stará, se mnou vždycky když přicházím či odcházím prohodí pár slov, radí a fandí mi při hledání bytů. Cítím se tu prostě spíš jak v hostitelské rodině než jako v hostelu. Ale navěky tady zůstat nemůžu.
No, abych se vrátila zpět k tomu chronologickému postupu... Když jsem dojela na hostel, chvíli jsem si odpočinula a v podvečer jsem měla rande s mojí milou buddy, která mi chtěla trochu ukázat město. Vsuvka pro ty, kteří čtou tyhle řádky a třeba uvažují o Erasmu..pokud vaše budoucí univerzita nabízí tuhle možnost, že si vás ze začátku vezme nějaký místní student na starost, bežte do toho! Být sám v cizí zemi není ze začátku úplně sluníčkové, takže kontakt s někým, kdo vám podá pomocnou ruku, je super. Já jsem měla na "buddici" veliké štěstí. Andrea je místní studentka angličtiny pro komunikaci a obchod, takže umí perfektně anglicky, což u španělů není moc zvykem. Takže jsme celou procházku povídaly, viděla jsem spoustu věcí a hlavně trochu nasála atmošku. No a asi v osm večer už jsem padla po tolika hodinách na nohou do postele a jsem si jistá, že kdyby venku začala třetí světová válka, já bych s klidem spala jako Šípková Růženka.
DNESKA
... hodně pršelo.
Jasně, Asturie je známá tím, že bez deštníku a gumáků jste tady mrtvý muž.. teda v mém případě spíše promočená žena. Včera mě Oviedo přivítalo nádherným slunečným počasím, ale dneska ukázalo svou pravou tvář. Pamatujete si na takovou tu scénu z Forresta Gumpa, jak šli vietnamským pralesem? Říká tam něco jako: "A pořád pršelo...pršelo rovně, šikmo, do stran a někdy se zdálo, že prší i zespoda..." No, asi tak nějak :D Ale stejně mě to prostě asi neštve. Zatím. Ty barevné deštníky, lesknoucí se ulice a hrnek teplého čajíku, prostě romantika.
Zase se rozkecávám, ach jo. Došel někdo fakt až tady? :D Slibuju, že teď už budu strašně stručná a chronologická! Ráno jsem vyrazila do kanceláře pro mezinárodní vtahy nahlásit svou přítomnost. Ujal se mě milý pan referent, který mi vše vysvětlil, akorát se mi hrozně smál, když jsem jeho informace doplňovala svými poznatky. Asi po mé třetí vsuvce, kdy jsem řekla: "jooo, jasně o tom jsem četla. Ta akce je tam a tam a stojí to tolik a tolik.. " odvětil, že toho snad vím víc než on a jsem perfektně připravená. No znáte mě, bez harmonogramů, mapiček a miliónů papírů plných informací bych nikam nevyjela, že :D Dal mi taky kontakty na některé ubytovatele, aby můj hon za novým domovem tady v Oviedu byl trochu snazší. A tak mě čekalo telefonování. Nejprve jsem vybrala byty, které mi přišly svou lokalitou a cenou zajímavé, pak několikrát zhluboka vydechla a šla na to. A nebylo to ani tak hrozné! Můj první telefonát ve španělštině byl úspěšný, neb jsem si s pánem domluvila schůzku ještě na dnešní odpoledne. Pak následovaly další a pak už právě prohlídka bytu s pánem z prvního telefonátu. Lokalita super, cena asi taky, ale když jsem to viděla...neptejte se mě proč, já to nevím, ale to není to, co jsem hledala. Nicméně jsme si s pánem pokecali v jejich kuchyni o tom, že nejsem irka, i když tak prý vypadám a že v Česku fakt nemáme palmy jako oni tady.
Pak jsem si trochu prošla město a měla jsem rande s Májou, spolužačkou z naší české domovské univerzity. Asi hodinku jsme strávily v útulné kavárničce povídáním o tom, jaké je to tady a co se stalo za semestr na naší alma mater. Pak jsme společně pokračovaly na byt naší třetí spolužačky (obě zmíněné jsou zde již od září), protože odjíždí a naskytla se možnost bydlet místo ní. Z prohlídky se vyklubalo několika hodinové povídání s čajíčkem a bylo to moc fajn. (Díky, holky.) A já mám o čem přemýšlet.:)
Když jsem docházela zpátky na hostel už byla tma a teď už ležím na posteli a píšu tyhle řádky. Byl to dlouhý den a mám pocit, že zítřejší bude ještě delší. Čekají mě 4 prohlídky bytů, tak doufám, že už najdu svého favorita. Jsem si jistá, že to vydá na ještě delší článek. Ale milý světe, já říkala, že neumím psát krátce a výstižně!!:)
Jo, pardon, fotky ještě žádné nejsou, jistě chápete, že to je to poslední, na co je čas. Tak aspoň píseň na konec tohoto dlouhého článku vám za odměnu, že jste došli dokonce. Jedna taková..tématická.
Mějte krásný večer ve svých domovech a držte mi palce, ať i já ten svůj španělský brzo najdu.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat