Robinson(ky) a pátek

Milý světe,

jako fakt už je pátek nebo co. Zatímco většina zaměstnanců odpočítává poslední minuty pracovní doby do začátku víkendového volna, děcka odhazují aktovky, mamky plánujou, co uvaří v neděli na oběd a Láďa Hruška už to dávno ví, MY jsme dneska vyrazily poznávat krásy Asturie.
Cíl naší české pětičlenné skupiny byl jasný - nejsevernější cíp Španělska - El Cabo de Peñas.

Ráno jsme se najedly, pomodlily za hezké počasí a nasedly v Oviedu na autobus, který nás měl zavézt do městečka Luanco, vzdálené asi hodinku cesty. Jakmile jsme vystoupily, naše kroky vedly do haly autobusového nádražíčka, kde najdete pouze jeden bufet, který na první pohled nevyniká ničím zvláštním. Na pohled druhý už ano. Protože na paní bufeťačku, bodrou a usměvavou španělku, budeme vzpomínat ještě dlouho. Dávno už neplatí, že na vesnici je nejpovolanějším člověkem pan farář, starosta nebo soudruh učitel. Bufeťačka - ta má všechno pod palcem! A nebýt jí, náš výlet by byl jistě podstatně komplikovanější. Sláva všem ženám za pultem.:D

Abych to osvětlila... protože jsme přesně nevěděly, kterou cestou se z Luanca k nejsevernějšímu mysu vydat, rozhodly jsme se zeptat právě v bufetu. Žena za pultem na nás vyvalila oči a zeptala se nás, jestli jsme si jisté, že chceme jít opravdu asi 15 kilometrů k mysu a pak ještě zpátky. Je pravda, bylo skoro jedenáct hodin, což je doba, kdy většina "Lysařů" už stačí vyběhnout nahoru na horu tam a zpátky třikrát.:D Ale tady nejsme v Beskydech, ale ve Španělsku, takže ranní ptáče dál nedoskáče, neb zde žádné takové nikde nelítá. Nicméně nám paní doporučila vzít  si autobus, který nás k mysu přiblíží. Ten jel ve tři, jo, dobrý fór. Co asi dělat do tří ve městě, kde mají bufet, trh a jeden kostel. Tuhle variantu jsme zavrhly a paní nám nabídla ještě jednu, a to jiný autobus, který nás sice nepřiblíží tolik, ale jede o půl dvanácté. To se nám líbilo a čas na čekání jsme využily k návštěvě zdejších turistických informací, kde jsme chtěly všechny bufetové informace ověřit a získat nějaké mapy, abychom mohly předstírat, že je chápeme.

A tak jsme tedy navštívily informace a paní znovu přetlumočily náš dnešní plán. No, a co myslíte... opět ten tázavý pohled: "Vy chcete jít PĚŠKY ?!?!" Prostě chápejte, Španělé nejsou moc velcí turisti a jejich vztah k turistice se nedá ani nijak popsat, protože se obávám, že vůbec žádný není. Dokazuje to odpověď jedné paní, které jsme se ptaly, jak daleko je jedna z odboček, kterou jsme potřebovaly najít. Odpověď zněla: "Noo, strašně dalekoooooo, asi 2 kilometry." To asi mluví za vše, najdou se však i výjimky potvrzující pravidlo, nebo ty, které ho ještě vylepší. Zlatého bludišťáka za nejlepší odpověď týkající se vzdáleností získává barman přímo na mysu, kde je fakt jen ta hospoda a maják. Na otázku, jak daleko je to zpátky do Luanca (jak již víte města od mysu vzdáleného 10-15 kilometrů) odpověděl: "Nooo, asi hoďku pěšky." Naše výrazy, jestli si dělá srandu, když my šly z toho bližšího bodu asi dvě hodiny a tohle je teda sakra delší trasička, ho donutily odpověď trochu upřesnit a dodal: "No, možná hoďku a půl, já nevím, já to nikdy nešel..." No, to nám došlo, že se tam vozí jen autem. No, ale to jsem odbočila doprostřed příběhu, dneska mi ta chronologie fakt nejde, tak zpět na začátek naší trasy - do Luanca. Ve zkratce, paní na informacích nevěděla absolutně nic, a tak jsme se vrátily zpět na autobusák a najednou se díváme a ten autobus, který měl jet v 11:30, měl nad sebou na takové té digitální tabuli napsané: 11:45. Říkáme si, fajn, to dáme v tom bufetu ještě kafe. Jenže to bychom nesměly zmerčit papír s jízdními řády vyvěšený za výlohou... náš autobus = odjezd v 11:00. Jedenáctá už byla dávno pryč a s ní pravděpodobně i náš autobus. Panika. Znovu jsme se šly zeptat do bufetu a žena za pultem se neváhala jít podívat na jízdní řády a tabuli, aby nám v tom udělala pořádek. A vysvětlení bylo...jak jen najít to správné adjektivum...prostě španělské. "Nooo, to nesmíte věřit všemu, co je napsané. Na jízdním řádu je jedenáct, na tabuli 11:45, ale my tady prostě víme, že to jede o půl." Tož jasne, no ni? :D Nicméně, tímto jí mockrát děkujeme, byla naprosto perfetkní, mezitím, co stíhala rozlívat kafe a okřikovat štamgasty, dala našemu výletu ten správný směr. A my v pohodě nasedly do autobusu směr Bañugues.

Vystoupily jsme, a co k té vesnici říci dál. Prostě díra. Lhoty a Lhotky naší země, radujte se. Tady byl největší raritou dům v barvě krávy Milky, a tohle opravdu není nadsázka. Milka by ani nemusela mít schopnosti chameleona, protože by se stěnou ihned splynula. Jak už jsem zmínila, mapu my používat nikdy nebudem, a tak náš výlet stál na radách místních obyvatel. Paní, která nám v téhle vesnici vysvětlovala směr na mys zdůraznila, že VŠICHNI chodí tou blbější, dělší a profláklejší cestou, a že je rozhodně lepší jít "támhletudy" a pak v jednom místě sejít na kamenitu cestičku. A tak jsme šly a cestičku jsme uzřely. Sešly jsme. Bylo tam mokro. Spoustu vody. Ne, nebyla to cestička, ale koryto potoka. Jupí! S promočenýma botama a ústy plnými peprných výrazů jsme se vrátily zpět na normální cestu a po ní pokračovaly dále. A hle, za chvíli kamenitá cestička! To je ona! A právě, když jsme na tuto cestičku zahýbaly, zastavilo u ní auto a pán na nás z něho zavolal, ať dáváme pozor, protože se tady zaběh pes. Pecka. S představou slintajícího dobrmana trhajícího naše končetiny jsme s úsměvem na tváři a písní na rtu (haha) pokračovaly po cestě, kde by nejspíš ty končetiny zůstaly hodně dlouho, protože by tam nikdo nešel, aby si jich všiml. Cesta byla dlouhá, šlapaly jsme, povídaly a najednou...pes. S dobrmanem v našich hlavách měl společné snad jen ty kapající sliny, ale jinak to byl miloučký chlupatý rezavohnědý pejsek, který se rozhodl nám dělat společnost. A to až k našemu cíli.

Když už jsme byly přímo na mysu, tedy poměrně dost kilometrů od vesnice, kde se k nám připojil, naše srdce se nemohla přenést přes myšlenku, že se tenhle roztomilý bobík nebude umět vrátit domů. A tak jsme odložily kochání,fotografování útesů ze všech stran, a dokonce i konzumaci svačiny pro záchranu psa. Jedna statečná členka ho držela a my se šly zeptat právě do hospody, jestli by nemohli zavolat policii nebo odchyt, protože víme, že ho páníček nejspíš hledá. A pan barman (jo, přesně ten s tím výborným odhadem na vzdálenosti) se hned zeptal: "A je malý, chlupatý a hnědý?" Když jsme odvětily, že ano, ujistil nás, že vůbec nemusíme mít strach, protože se takhle toulá normálně a zase se vrátí domů. To nás uklidnilo a my se mohly konečně věnovat relaxu se sváčou na útesu s výhledem na moře. Romantika. Udělaly jsme spoustu fotek a ještě víc "ach" nad tou nádherou a vracely se zpět. I se psem. Asi ve třičtvrtině naší cesty zpět do Luanca se odpojil. Snad už teď leží někde na gauči a páneček ho drbe na břiše. Já se taky těšila na gauč. Myslím, že nejsem až tak lenivý člověk, ale vánoční cukroví a hlavně ten sváteční režim u pohádek se projevil, a já bych potřebovala masáž nohou. Ne, radši uplně nové nohy, prosím. Ale musím uznat, že to byla fajn procházka, tempíčko skvělé, společnost také a počasí jak z reklamy na rozkvetlé jaro. A ten pohled na tu krajinu a to, že jsem si poprvé v tomhle roce "šáhla na moře", za to stál:) Jo, a viděla jsem kraba. Podstatná informace. Nicméně, jsme turistky s velkým T, a tak jsme stihly v Luancu autobus již ve třičvrtě na šest. Perfektní. Rozhodovaly jsme se ještě, zda půjdeme večer na party, ale tentokrát nerozhodlo ani srdce, ani hlava, jak to tak bývá, ale právě nohy.

Hnátky nehnátky, za ten krásný výlet a nepřekonatelný pocit svobody, který pohled z útesů na moře ve mně vyvolává, to stálo. Ach ach.

Sakra, je půlnoc, to znamená, že už je asi tři vteřiny sobota a můj úvod o pátku tedy ztratil smysl. Smutné. Jako kompenzaci, za tuto fatální blogerskou chybu, prosím, přijměte pár fotek ráje na světě.

Tak páčko, milý světe.